Milovat je umění

Jednoho dne jsem se zamilovala… nebylo to takové to dětské zamilování na pár týdnů nebo měsíců, ale byla to láska - první láska. Jak jsem se cítila? Zamilovaně, myslela jsem na něj od rána až do večera. Usínala jsem s pocitem, že mám někoho s kým jsem v bezpečí a moc šťastná. Nikdo jiný mě nezajímal jen ON, jeho polibky, ztřeštěné nápady a jeho dokonalý úsměv…Nebyla jsem schopna jíst, soustředit se. V očích a ve srdíčku bylo místo jen a jen pro něj. Byla jsem do něj šíleně moc zamilovaná a udělala bych pro něj první i poslední. Byli jsme spolu dlouho, moc dlouho, ale pro mě to bylo jako pár měsíců moc rychle to uteklo. Ale v té moji zaslepené zamilovaností jsem si nevšimla pár důležitých věcí, a to kamarádů-všechny jsem od sebe odehnala, nepotřebovala jsem je, když jsem měla HO. Jenže mi začali všichni chybět. Taky jsem zapomínala na školu, rodiče a všechno se to pak obrátilo. Byla jsem s ním šťastná a z celého srdce ho milovala a nelituji ani jediné minuty s ním, ale jenom naše láska nestačila bylo to málo, a tak už nejsme MY, ale JÁ a ON. Je mi teď líp, ano jsem šťastnější, ale už ne šíleně zamilovaná a to mi teď moc chybí. Chce to jenom čas kdy se srdíčko uzdraví a začne znovu milovat a důvěřovat...
ROZCHOD
Existuje něco horšího? Snad ani ne! Jak to bylo u mě? Srdce se mi na chvíli zastavilo a zapracoval víc rozum. On to nechápal, ale já měla jasno jako nikdy před tím! Tak bych to stručně napsala, ale já ho milovala a ukončila to po tak moc dlouhé době. Výčitky? Tak těch bylo víc jak dost! Byl to konec, konec naší lásky, štěstí nás dvou a společné budoucnosti. Nemělo cenu vracet svoje rozhodnutí, byla jsem na sebe hrdá, že jsem udělala tak vážný krok do neznáma, ale ty výčitky nebraly konce. Proč pro mě tak moc znamenal? Proč jsem ho ztratila vlastní vinou? Proč už naše láska už nemůže pokračovat? A on? On byl rád, že jsem ten krok udělala první a ta zodpovědnost nezůstala na něm. Chyběl mi, moc mi chyběl. Měla jsem pocit jako bych ztratila pevnou půdu pod nohama. Jako bych se probudila z moc krásného snu do černobílého filmu. Takový byl pro mě svět tmavý a šedý. Nechtěl mi být na blízku, objímat mě, líbat ani se bavit o nás dvou. Měli jsme a vlastně máme zvláštní vztah. Já o něm věděla naprosto všechno aniž by něco řekl věděla jsem co ho trápí a on to samé věděl o mě. Cítili jsme k sobě moc pocitů, ale raději jsme je potlačovali. Už nejsme ten krásně zamilovaný pár a přece ani kamarádi. Tak co? Jaký mám z toho teď pocit? Všechno si to teď vyčítám. Nemůžu ho nenávidět ani milovat. Při pohledu na něj znervózním a nevím kam se zrovna mám dívat =) ale vše špatné je něčemu dobré… Teď mám zpátky svoje kamarády, mám chuť se jenom smát, s rodičema vycházím moc dobře a ve škole jsem víc zabrala. Je mi teď moc dobře, ale tam uvnitř srdíčka mi něco chybí a to ON!!! Chci aby se mu v životě vedlo a přeji mu všechno jen to dobré. A já teď konečně můžu vylétnout ze zlaté klece lásky a být sama sebou a volně lítat… „vše zlé je k něčemu dobré“

Ten kdo nemiloval nepoznal největší bolest - bolest z rozchodu
Ten kdo nemiloval nepoznal největší opilost - opilost z lásky
Ten kdo nemiloval nepoznal lásku - a láska je osmí div světa, síť plná motýlů, louka plná kopretin…..
A ti co milovali nebo milují musí být v lásce šílení - jinak to ani nejde!!!