Dopis

Hledala jsem zápočtový list a našla zalepenou obálku s Tvou adresou a známkou ještě za 7,50. Nikdy neodešel a raději by už ani odejít neměl. Po chvíli váhání roztrhávám obálku a hrdě se té staré pravdě stavím do očí. Každý odstavec mění mou náladou jak dubnové počasí. Chvíli se směju, pak vzpomínám, pak utírám slzy a pak? Pak nevím co dál. Zase mě přepadá ta bezmoc, dojem, že je všechno ztracené, že nic už nemá a nikdy nebude mít smysl. Uvědomuju si, jak moc jsem jiná a jak moc jsem stejná, jak ty tři roky mnoho změnily, ale vlastně všechno zůstalo při starém. Jako když stojíš, koukáš a střídavě zavíráš jedno a druhé oko, je to pořád stejné, ale přece jiné...
Jak naivně byly psány ty řádky, jak často se vyskytují slova jako vždycky, stále, spolu, nekonečno... Slova jako láska, Miláček - jak mám tuhle slovní zásobu znovu používat? Ta slova patřila Tobě, při jejich vyslovení vnímám Tebe - ještě pořád...
Mám řešení - snad bude lepší milovat v jiném jazyce - snad pro mě bude teď jednodušší říct "meine Liebe" nebo "I love you". Snad jednou zvládnu alespoň to... Doufám.