Přístav

Po rozbouřeném moři pluje bárka, kormidelník se snaží držet směr, ale jako by tu bárku vedla ruka osudu do jiného přístavu. Kormidelník se naží zuby nehty otočit a vrátit bárku do původního směru. Vzhlédne k obzoru a spatří přístav. Je vzdálený, ale zároveň cítí, že je mu nějak blízký. Cítí, že se mu kolem srdce rozlévá blahodárné teplo. Vidí na molu čeket postavu, která ho vyhlíží, mává mu. Nevidí ji do tváře, jen podvědomě tuší. Vystoupí na břeh, postava se k němu rozběhne. Čím blíž je, tím víc má pocit, že mu pukne srdce radostí. Obejmou se, je to pro oba nezapomenutelný pocit štěstí. Jsem ta postava na molu a chtěla bych tě vítat ve svém přístavu.