Sólo pro Martinu

Líbala mě někdy s takovou vášní, až jsem se lekal. Lhala mi a lhala i sama sobě. Upsala se mi celou svojí duší a její tělo bylo krásný jen pro mě. Měla vždycky pravdu a já to věděl. Když jsem ji potkal, tak jsem byl šťastnej a všem jsem se chlubil. Snažila se mi pomoct, seč jí síly stačily, i když jsem se o žádnou pomoc neprosil. Ale ona i tak iniciativně brala můj zpackanej a zprobordelovanej život do jejích rukou a rovnala věci do komínků. Byla jediná, které jsem dovolil se mě dotknout až na morek kosti. Ale nenáviděl jsem ji za to. Že mě přečetla. Že naprosto dokázala cíleně říct, co dělám špatně a jakej je správnej postup. Znala veškerý vedlejší účinky života. Znala jeho tvrdost a hrubost. A nebyla z měkkýho masa. Dokázala hodiny tak roztodivně mluvit a vonět. Věděl jsem, že je neobyčejná, ale zároveň jsem toužil být chvíli sám ve své jednoduchosti. Touha polapit ji a mít ji ve svém srdci byla uskutečněna. Ale pak začal ten boj. Odepsat nebo si dát dalšího prda. Poslouchat a nechat se vodit za ruku nebo dělat, že na vše seru a že mě to nezajímá.
V jejích očích žila zajímavej nevšední život. O tom mém mluvila jako o primitivním. Dokázala mě v minutě odsoudit a vyřknout tak surovou pravdu, až jsem si říkal, té holce přeskočilo. Ať si nafackuje. Když rozebírala náš vztah, tak to mělo hlavu a patu. A vždycky to uměla podat. Možná se měla dát spíš na tenis. Chodil bych ji fandit a ubalil bych si u toho špeka a dal pivko a byl bych šťastnej. Určitě bych si ji vážil. Ona by měla v hlavě sport jako number one a neměla by čas přemýšlet nad mejma chlapskejma ješitnostma.
Většinou jsme skončili u vnucování jejích pohádek a mých lupičských činů. Pak jen vpíjení se do sebe. Našimi ústy. Vlastně svým způsobem to byla trojka. Já, ona a alkohol. Někdy tráva, někdy nuda, někdy zlost, někdy ubohost. Měli jsme různorodej vztah, kterej se nikdy neukolébal k rovnováze. Jak chceš taky nastolit balanc, když nejen barva pokožky, ale i veškeré vnímání světa bylo mezi námi naopak? Ze začátku nás to bavilo, pak se to začalo vymykat kontrole. Už se to začalo motat. Moc dobře věděla, že ji mám rád a že jí víc nemůžu nabídnout.
Někdy propadala stavům šílenství. V tu chvíli jsem jen seděl, klopil zrak k hladince piva a tápal rukou po cigaretě. Nechápal jsem. Byla to tupá hanlivost. Tolikrát zopakovala že už na ten vztah sere. Že když ji mám rád, tak proč se k ní tak hnusně chovám, proč na ni jebu. Vnucovala mi to. Já to tak necítil. Nabízel jsem jen pár hezkých chvil. Měl jsem svůj život a neuměl jsem přemýšlet jako ona. A nechtěl jsem.
Bylo pár dní, kdy jsme si líbezně švitořili. Byly to dny zamilovanosti prního měsíce, roku. Líbal jsem ji s lehkostí mě sobě vlastní. Její oči a mimika, tělo. Smál jsem se s ní víc než dost. Byli jsme sami k sobě vtipní, podkopávali jsme si nohy a někdy jsem opravdu cítil to štěstí a lásku, které mezi námi proudily.
Sedím tu a zkoumám zase hladinku piva. Pamatuju si pár zážitků, co mě bavily. Vrylo se mi pár nocí, dnů, rán a konců. Spoustu jsem toho už zapomněl a propil. Nikdy jsem neměl pocit, že se mám za co omlouvat. Byli jsme na to dva. Ale ona to vzdala dřív než já. Uvnitř jsem to cítil, že mi chybí kus masa. Zkrvaveného láskou. Všechno jsem to dal do strun kytary. Tolik nocí, co sousedi nemohli spát. Tolik nocí, kdy místo holky vedlě mě seděli kámoši a nudili mě jejich kecama.
Jediná holka, která mě nikdy nezklamala a byla se mnou, když jsem já chtěl a kdy já vydal rozkaz - KYTARA. Uměla naslouchat, mlčet, líbat moje prsty, vracela mi rány, které jsem do ní uhodil. Nebyla ani malicherná ani houževnatá. Dávala mi vždycky největší možnej prostor a to i tehdy, když jsem ji nechal během dvoutýdenního chlastání ležet celej den doma.
Byla u toho, když jsem konečně sehnal pořádnýho bubeník. Ukázalo se, že nejsem tu bezdůvodně zrozenej. Bylo to tak nevinný. První koncerty, nahrávky. A lidi se začali na nás vyptávat, chtěli nás mít v uších. A já jsem nechtěl ani věřit, že se mi to děje. Nechtěl jsem ani pomyslet, že takhle nějak jsem si to představoval. Ve chvíli kdy jsem nechal sen být jenom snem, tak přišla realita víc než spásná. V každým songu jsem hledal, co víc můžu ze sebe dostat. Objevoval jsem svoje neopakovatelný stránky. Aniž bych tušil, tak jsem konečně našel to, co jsem hledal. Bylo osvobozující nebýt buzerovanej v práci, slyšet ze všech stran, jak špatnej jsem chlap. Najednou už jsem neměl spoustu času k nic nedělání. Najednou můj život byl jak cirkusáckej výlet. V tu chvíli moje tetování, moje hadry, moje auto, moje kolo a celej můj život s mojí oblíbenou hospodou dávaly smysl. Chytil jsem se, díky tomu, že ty si mě pustila.