Nekonečný příběh

Dívka se zeptala chlapce:,,Znáš lék na lásku?" chlapec chvili přemýšlel a odpověděl:,,Ano,lásku." a tak začal nekonečný příběh obou srdcí. Jenže srdce začalo zmatkovat,protože když žijete dlouho ve tmě,záblesk světla vám zamotá hlavu a vy znejistíte. Kdo neviděl růži vzkévat,těžko pochopí radost z květu. Já viděla růži vzkétat,ale taky vadnout.. a potom? po časech temnoty příjdou vzpomínky. A co naše láska?borůvka malinká.Kdosi jí sezobl.Chutnala hořce,chutnala sladce. Šílím po ni,praskají mi klouby,jak se snažím chytit si ji do dlaně,do srdce,do vzpomínek,navždy...
Jednou musel příjít ten den,den kdy si dáme sbohem. Poslední sbohem,kterým zničíme naše sny,naši budoucnost,naši mysli,naše srdce a on? Tekli mu slzy,aby ho boleli,chladili ho teple po tváři. Je to potom už jen na vás,jak rozjedete svůj další souboj,souboj srdce s rozumem,nekonečný souboj,ale přesto víte kdo bude vítěz. Ve vás je síla,která vás dokáže zničit a nebo postavit na nohy a je jen ve vás,ve vaši mysli. Potají je v ni schovaná vaše budoucnost. Život? asi pro tebe ztratil cenu,ale nepoznáš,že žiješ dokud si nesáhneš na dno....
Je to s dálkou jako s budoucností. Cosi velkého zešeřelého stojí před naší duší, náš cit se v tom ztrácí jako náš zrak, a my zatoužíme oddat se celou svou duší, dát se naplnit jedním, nádherně velkým pocitem - A žel, když se přihrne, když už není "tam", ale "tady", je vše takové jako předtím, a my tu stojíme ve vší své chudobě a omezenosti, a naše duše žízní zas po nápoji, jenž před ní věčně couvá...
Nechápu,možná někdy nedokážu pochopit jak jeho může mít,jak vůbec smí ho mít rád někdo jiný,když já tak vroucně,tak z celého srdce miluji. Nic jiného neznám,nevím a nemám než jeho. Nedokázala jsem to pochopit,ovšem s časem přišlo porozumění a já zjistila,že srdce je slepé a hluché. Pokaždé když jdeme spát lžeme si v naději,že se ráno prubudíme a bude to pravda. Jako kdyby jste se mlátili kladivem do hlavy. Proč zrovna kladivem do hlavy? Protože to je skvělý pocit když přestanete....
Proč padáme? Abychom se naučili znova zvednout a potom je nejtěžší odpustit sám sobě. Sám sobě,že jste si tak dlouho lhali a předstírali nebo spíše marně namlouvali,že věci jsou tak jak si vy přejete nikoli tak jak se doopravdy odehrávají. Je fajn žít svůj svět,ale bolest musíte vždy příjmat z reality.Ať se ocitneme v jakékoli situaci, ať v nás zuří jakýkoli boj, vždycky máme na výběr .... To co jsme z nás dělají naše rozhodnutí a my si vždycky můžeme vybrat to správné. Někdo za trápení stojí a někdo ne,ale pak poznáš někoho s kým budeš pojmenovávat hvězdy a ten kdo přílíž zasahuje do příběhu jiných,nikdy neobjeví ten svůj...
" Odejdu a chci abys veděla,že se vrátím. Miluji Tě,protože.." "nic neříkej" přerušila jeho proud myšlenek,který se hrnul do jeho krásných rtů "Člověk miluje proto,že miluje není k tomu žádný důvod." a tím nadobro zkončil nekonečný příběh,který vlastně nikdy neměl mít konec...
nebo ano? .......