Noční vrásky

Spousta vrásek za ten rok přibylo, z těch nocí promilovaných, prochlastaných a probrečených.

Zdá se, že nebylo jich málo, i když…

Takhle rozchod fakt nevypadá! Při rozchodu si lidé přece neříkají, že se mají rádi, nebrečí si v objetí, tak pevně k sobě přitisknutí jako to dělávali dříve, když se nemohli nabažit jeden druhého při shledání, loučení nebo po milování. Ne, ani není normální sedět na klíně „bývalého“ přítele, držet ho kolem krku, povídat si, usmívat se, dotýkat se nejen obličeji a stále si do posledního doušku užívat blízkost toho druhého. Doprovodit na vlak, stát na kraji perónu znovu v objetí, nejprve lehká pusa, znovu už přerostlá v políbení, propadání se do toho opojení. Vlak je připraven k odjezdu – už opravdu poslední polibek, nastoupil, zamávala jsem, rychle se otočila a pevným krokem ještě s pár ohlednutími a hlavou zvednutou jsem odešla. A co na tom, že v očích zas další slzy?

Přítel, co vlastně jím nikdy nebyl? Mnohačetná zranění srdce utrpěla, teď však zkamenělo docela a přesto krev prýští zpod příkrovu ledu. Nevěřila bych, že někdo způsobí tak mocný příval slz. A tak častý, že jde málem až o zvyk. Proč oddala jsem se zrovna jemu? Možná příchuť nenadálého dobrodružství a první závany loňského léta, snad jen ta chemie mozek nám zrušila a pak to tak dopadá. Následky přetěžké, škody nenahraditelné.