Táhni zamilovanosti!

Je tu zase!
Žaludek jako by trávil sám sebe. Nesoustředěnost. Absolutní nechutenství vůči ostatním.
Zatracená zamilovanost! Neprosil jsem se o ni! Dokonce jsem prosil, aby se mi velkým obloukem vyhnula. Zakázal jsem si ji! Naordinoval si klid a prostou samotu!
Jakoby mi ta samota nestačila, zase jsem se zamiloval! Ale pokud si to nepřiznám a budu tvrdohlavě zapírat, tak nade mnou přece ta bestie nevyhraje!

Budu předstírat, jako bych byl sám sebou, budu hrát dál nerudného jako jím normálně bývám! Nenechám se načapat při snění, představování si jaké by to mohlo být. Budu to jen já sám! Nikdo jiný! Svoji hlavu si prostě vzít nenechám! Ať si táhne srdce kam chce!

Srdce si nedá poroučet, ale hlava, ta to přece musí uhlídat! Zůstat při zemi, nepodléhat nereálným představám!

Ona přece není perfektní, tak o ní tak nesmím přemýšlet! Nikdo není perfektní! Tak proč si k čertu pořád myslím opak? Vždyť perfektní pro mne může být jen taková, která mě bude chtít! Tudíž není perfektní! A ne, nesmím doufat, že se to změní! Nezmění!

V lásce je ta nejhorší kocovina co znám. Vystřízlivět, je nesmyslně obtížné. A zapomenout tu prostě nejde.

Táhni zamilovanosti! Vždyť jsem s ní mohl být jen kamarád a nechtít víc!
Tak proč to tak nikdy nefunguje?....