(O) Mé lásce

Kdyby četla Hamleta pozorněji, utkvělo by jí v hlavě více frází než tato:
"Pochybuj, hvězda že plane,
pochybuj, slunce že žhne,
pochybuj o pravdě samé,
jen o mně, o mně ne!"
Vždy převažovalo doufání její účasti v rytířském hrdinském eposu, kde přijede ideální ctnostný muž bojující za -dobro-. Ona, jemná dívka z venkova, se do něj zamiluje, rytíř bude opětovat její city a nakonec se vezmou a budou spolu žít šťastně až do smrti.
Ona totiž nečetla pozorněji Shakesepara.

V bezchybném, utopistickém světě by se její sen možná splnil, tedy pokud by své mládí prožívala v dobách středověkých, nikoli na prahu 21.století. Nepochybuje také o tom, že je jediná, která takhle někdy snila. Copak je život jen trapná suchá realita? Nebo je slovo "žít" synonymem pro "snít, poznávat, chtít, toužit"? Spíše tak...
A když už stanete na Petrarcově hranici -"K životu, k smrti stejný odpor mám"-, je smyslem všeho vzdát tu svou touhu a nehledat dál, zahalit své chtění v mlčenlivost?

Ne. Neřekla by, že zrovna ona bude prototypem rozhodnosti, ale přece jen nechápala, proč by někdo měl zůstávat na světě sám. A tak si promítla všechny ty své rytířské sny a dodala jim kus pravdivého jádra(vznikla z toho legenda,že...).
Zatoužila být malou a zapomenutou hrdinkou dívčího románu, kde pohlédnete do očí mladého muže, zamilujete se a hvězdy(planoucí) i slunce(žhnoucí) jí dopomůžou získat ten skvostný kámen - srdce vyvoleného.
A věřte nevěřte, ono se to vážně povedlo. Tedy neví, jestli v tom měla prsty nějaká vesmírná tělesa, nebo v tom měly prsty jen prsty její pravé ruky, jimiž vyťukala první smsku mladému muži, do jehož očí se zamilovala(zavání to Danielle Steelovou?), nicméně je jasné, že první láska se proměnila v jednu velkou, nekonečnou lásku.

///
Prostě jsem Ti chtěla říct, ..., že Tě miluju a i když jsem někdy(furt) hrozná -jako každá ženská-, tak mi nezáleží na ničem jiném více než na Tobě a Nás:)