PODLEHÁM**

Snažím se být hustá borka nad věcí. Jenom občas mi to prostě trochu nejde… Třeba teď. Píšeš, že mě máš rád. A já bych se ti chtěla hrozně smát… Tak proč brečím doma do polštáře a vzlyky tlumím rockovou hudbou, aby máma nevěděla, jak mizerně mi zase dneska je.
Snad zítra bude trochu líp. Už ani nedoufám. Vím, jak se věci mají. A svět se najednou točí hrozně rychle. Chtěla bych vystoupit a křičet, že jsi mi ublížil. Jenže… To prostě nejde.
Marně se snažím udělat krok tím správným směrem. Pryč od tebe. Jsi jako magnet. Tvoje doteky. Slova. Oči. Hlas. Všechno na tobě mě ničí. Ale nedokážu bez tebe dýchat.
Stejně vím, že ti tu druhou šanci dám. Dám ti i třetí. Čtvrtou. Třicátou. I když si nechci ublížit. Sebevražda, co nebude jenom společenská.
Snadno a lehce se škrtá tvoje jméno na seznamu lásek… Do nekonečna odpouštět neumím. Svět je hnusnej a zlej. No fakt. Kecy o kráse a půvabu života nuž nikomu nevěřím.
Zrazená a ublížená se k tobě vracím a málem prosím o odpuštění. Naivní. Hloupá. Tvoje hračka, co už si sakra nechce hrát na vztah…
Bylo to krásné a bylo toho dost. Mlč svědomí! To si říkáš ty…
Bez omluvy a vysvětlení mě opouštíš. Znovu a znovu. A já ti… Odpouštím…Chci tě nesnášet a ztrácet se v moři známostí na jednu noc… Ve všech vidím tebe…
Tak kde je chyba? Beru na sebe pocit viny. Hledám vysvětlení. Nenacházím. Tvoje nestálost a nerozhodnost. Dotek tvých rtů na mojí tváři. Podléhám. Znovu. A znovu. A znovu.