Souznění

Svět kolem nás je plný nástrah, překážek a proher. Na druhé straně je tu přátelství a láska stejně jako i voda a oheň. Dva živly, které nás od nepaměti věrně doprovází, jakoby nám chtěly zvěstovat, co je posláním všech živých na této planetě. Snad to je pevné pouto mezi vodou a ohněm, jež nás uchvacuje a ohromuje zároveň.


Voda a oheň? Ne, oni nemohou být odděleni. Mají odlišný cíl a přesto bez sebe nemohou existovat. Co nám tím chce příroda říct? Máme milovat a nesnášet zároveň? Máme problémy řešit a také ignorovat? Máme se smát, a přesto plakat? Milovat Boha a zatracovat jej? Nesnažit se dělat věci jen správně...


Možná to je právě onou hlavní myšlenkou. Máme do toho jít po hlavě. Natlučem si, ale něco utlumí bolest. Narodíme se slepí, abychom slyšeli to, co ostatní raději slyšet nechtějí - a hluší, abychom viděli,
kde ostatní ukrývají svá srdce. Ne v tom, co nám o sobě řeknou, ale co pro nás dělají.


Proto je pro nás lidi složité rozeznat vztah mezi přátelstvím a láskou. Neboť kde je přátelství, je
láska. Kde je láska, tam najdeme i přátelství.


Dvě věci, které se navzájem proplétají, jsou stále spolu. Jenže my nejsme hluší, abychom to alespoň tak dobře viděli, ani slepí, abychom to všechno výborně slyšeli. Nevidíme ani neslyšíme dostatečně, abychom lásku a přátelství zároveň registrovali.


Kde máme hledat spásu? Pokud budeme slepí, hluší a němí, v čem nalezneme uspokojení? V dotyku? Někteří ani v něm. Tak tedy v ničem.... Dokud se nenaučíme vážit si toho mála, co nám zbývá. V uspěchaném světě současné doby lehce přehlédneme lásku a přátelství. Jsou v různých podobách, ale my se vymlouváme na čas. Ten nám ale jen ukazuje, že jsme jej pomalu ale jistě neprožili tak, jak jsme si přáli. Ano. Chceme lásku, ale už ji nechceme hledat. Přejeme si ji mít, ale přitom nám utíká jen skrz prsty. Je to tak daleko?