Věříš na lásku?

Jestli přemýšlíš o tom, zda věříš na lásku, asi je třeba začít tím, co to vlastně láska je. Co tím myslíš. Zamilovanost, to rozechvělé srdce pokaždé, když ti cinkne smska, tu ochotu všeho se pro druhého vzdát a vše pro něj udělat? A nebo to, že jsi s někým, koho si můžeš vážit i pak, když zamilovanost ustoupí do pozadí? A sdílet s ním dobré i zlé?
Znám spoustu lidí, co by lásku klidně degradovali na pouhý parádní sex (což ti samozřejmě v palici udělá stejnej guláš, jako ta zamilovanost, to zase jo) a překvapivě jsou to většinou ženský. A znám jen málo lidí, co by byli schopni milovat i bez sexu (nemyslím to tak, že by to tak chtěli, ale jsou toho schopni).
Takže zabouchnout se do někoho a půl roku být jako ve snu je láska? Jestli ano, tak je to čubka mizerná sprostá, protože když to odezní, spousta těch "zamilovaných" je schopná toho druhého, toho svého miláčka, kterého ještě minulý čtvrtek táááááák moc milovali kopnout úplně bezcitně do řiti a hledat si dalšího ubožáka, co by ho vysáli.
Prostě takoví upíři zamilovanosti :) Ale když se těhle typů zeptáš, tak ti budou svorně tvrdit, že byli zamilovaní, ale najednou to tak nějak zmizelo. Jen tak, během pár dní. Takže jenom kecy....

Jinak opatruj se, píšeš moc krásně, hezky se mi to čte, děkuji...

22.05.2019 13:42:49 | pendejo Noise

Wow, devět let zpátky a už jsem plodila takový vážný záležitosti :D A vlastně mám v hlavě úplně stejnou myšlenku a krásně jsi mi k tomu udělal rozbor :) Neb momentálně už to není otázka víry (ale jo, věřím, jen ta víra, že je někde pro mě, už trochu kulhá, po tom, co jsem jí osobně prostřelila obě kolena a ještě jí nakopla do obličeje), teď je to otázka toho, s čím se spokojím.
Úžasnej sex už jsem zkusila, dělá to bordel v hlavě, my ženský to prostě neumíme zas tak dobře oddělit a pak to někde vyleze. Takže tudy cesta nepovede.
Rozechvěle se zabouchnout jak malá holka? No to bych asi ještě uměla, přece jen pod tím cynickým koženým oblečkem je ještě pořád ta osmnáctka, co chtěla, aby se jí na chvíli zadrhnul dech, když se na NĚJ podívá. Jenže už to není jenom o mě a o NĚM, o rozechvělých polibcích kdekoli, o žmoulání ručiček v kině a prvních ne úplně motorných postelových poznávacích zájezdech... Tohle už je ten opravdovej dospělej život, kde nemůžu na půl roku vysadit hypotéku, účty, barák, děti a psy a koně a být jen šťastně zaláskovaná.

Navíc se s věkem do člověka vloudí trocha lenosti, neochoty vzdávat se zaběhlýho pro ty první poznávací fáze, co když to zase nevyjde, co když to bude jenom na chvíli a pak zjistím, že prdí ve vaně a nemá rád, když zpívám...

Myslím, že celej tenhle koncept někdo blbě vymyslel... Ale nemám tušení, jak by se to dalo dělat líp. A tak to nechám dál běžet, budu odhánět ty, kteří neprojdou předvýběrem, půjdu na dvaatřicátý první a poslední rande... a ono to nějak dopadne :)

22.05.2019 13:58:26 | Descardea

To prdění ve vaně jde asi překousnout, když tam nejsi s ním, no ne? :D Ale zase když si představím, jakej kravál to může dělat i přes dveře :D, tak je fakt, že tam vlastně ani nemusíš být, aby ti to lezlo krkem.
Omlouvám se, začínám bejt nechutnej, takže radši končím.
Až přijde to dvaatřicátý rande, budu držet palce ;)

22.05.2019 18:54:18 | pendejo Noise

Věřím na lásku. Nedávno mne po deseti letech potkala, i když jsem myslel, že ten nádherný pocit, který ji na začátku doprovází, už nikdy nezaziju. Bylo to nádherné. Měl jsem tolik chutí do života a energie jako nikdy za posledních deset let. Byl jsem šťastný a zoufalý v jednom. Tyto pocity se ve mně bily, jako, když někdo přepína vypinacem. Láska skončila. Ale ne z me strany. Pocit, když jsem si konečně pomalu připouštěl, že tu lásku ztrácím a že nikdy nebyla opětována, byl téměř stejně silný jako narůstající pocit zamilovanosti, ale netrval tak dlouho. Asi proto, že rozum to pobral. Byla vdaná a já byl využitý. Ale naštěstí ne úplně zneužitý. A i když se na ni zlobím, zůstane ve mém srdci svetelkem, až úplně vyhasne. Stejně jako ta první.
Tahle ale zatím pořád ještě hřeje.

09.07.2012 21:50:31 | Moustard.jr

kam ses ztratil?

13.04.2014 20:46:04 | Liduška

Prohlíším si své jizvy na srdci. Ani jedna z těch ran nebyla vyléčena láskou jn časem. A tak se dívám na své rány a jizvy a sama nevím. Je všude komem mě, ale já jí stejně nikdy nemohu sevřít pevně v dlani a nechat se jí naplnit... věřím? já fakt nevím... mám strach věřit v něco čeho se mi nedostává... :-(

12.06.2010 19:46:00 | TerA

Zmínka o jizvách je perfektním zakončením!- dle mého názoru.
Protože, když se zadívám dovnitř na své jizvy.. jsem si jistá, že na tuhle otázku bych nebyla schopna odpovědět taky. Ale oželím-li ten pohled do svého já? Pak by odpověď byla jednoznačně ano! =)

22.05.2010 20:12:00 | Karlička