Vyznání, které nikdy neuslyšíš...

Sedím a přemýšlím... Je mi smutno a nitro mi svírá pocit chladu a nicoty...

Ublížil jsi mi, jako už tolikrát předtím. Těch pár měsíců naplněných ranami do srdce mě ubíjí...
Ubíjíš mě Ty svou přítomností a zabíjíš mě, když tu nejsi....
Slzy uroněné pro Tebe by sám bůh nespočítal.

Proč?

Miluju Tě celým svým rozedraným srdcem, které Ti den za dnem skládám k nohám... A Ty po něm dokonale šlapeš.
Každou noc umírám a každé ráno seznovu rodím s bolestí milujícího a nemilovaného...

Jsi jedinečný člověk, exemplář krásy a krutosti...
Přesto miluju chvíle, kdy mi stíráš slzy způsobené Tebou... Bereš mou hlavu do dlaní, objímáš mé tělo a já jsem na setinu vteřiny šťastná, i když s jistotou vím,jaká slova se budou snášet k mým slzám...

Díváš se mi do očí, říkáš jak jsem fajn ženská a v zápětí mi nezapomeneš říct, že se mnou nemůžeš být...
Mnohem míň by bolelo, kdybys mi řekl, že semnou být nechceš...

Rozdáváš lásku všude kolem, před mýma očima a neuvědomuješ si, jak to bolí.... Nebo uvědomuješ...?

Jsem připravená nastavit za Tebe svoje tělo i duši...

MILUJU TĚ!
Toužím Ti to říct, ale nesmím.

Ty mi dál ubližuješ a já Ti dál odpouštím, ale nezapomínám. Nejde zapomenout.

Teď už vím, že musím odejít někam, kde Ty nebudeš...

Potom to všechno snad skončí...

Otázkou je, jestli chci, aby to skončilo ...