...o lásce,..

Smrtí skonu, smrtí života dál plout bok po boku s bolestí dechu života a zpěvu umírajících andělů v křečích se kroutících a marně sténajících vzhůru k nebesům, ke svému otci jež zavírá oči a pohledy upírá jen do sebe samotného, do svého shnilého nitra, které se plní slzami hořkými jako durman, bolestí křičícími, vypařujícími se a trávícími tak vzduch, který dýcháme všichni společně s láskou nebo nenávistí.
Smrtí skonu, smrtí života dál plout jako osamocené a zbloudilé duše, jako děvky procházející se nočním městem i my budeme zpívat písně ztroskotanců a opíjet se bezednými poháry.
A slunce nás bude pálit a déšť nás bude chladit jako ledové plivance ublížené přírody.
Jako vlny přílivu sebereme vše na co dosáhneme a opět zmizíme hluboko v moři sobectví. Bez díků, bez vděčnosti.
Sobecké jsou lidské duše, když předstírají smutek a plánují atentát na srdce, které si je zamilovalo. Jak ubohé je to srdce milující a nemilované, jak bojovné je to srdce stále bijící, aby jeho pán dál mohl klopýtat životem, dál mohl snít a dál doufat v něco, co už asi dávno není..
V tu legendu, která je legendou všech legend a má své jméno Láska..
Ano, ta Láska, která je smrtí skonu a smrtí života.
A ta Láska stane se našimi vlnami a naším zpěvem a bezednými poháry, ta Láska stane se naší nešťastnou duší i zpívající děvkou...
Té Lásce budeme navěky věřit a sloužit soužení čekáním na její odměnu...
..nebo milost...