MALÝ PRINC**

Malý princ zmizel…zmizel…zmizel… Do nekonečna by se mohla zabývat tím, kam se poděl. Proč ji opustil. Proč od ní utekl. Už nemá sílu. Snaží samu sebe přesvědčit, že na tom přece vůbec nezáleží. A že velký holky nebrečej. A že ona už je dospělá. (…měla by být…)

Jenže když si přejete prince na bílým koni a místo něj dostanete jenom zoufalýho Dona Quijota, buďte si jistí, že se dostaví zklamání.

A přitom to na začátku vypadalo tak nadějně! On věčně s úsměvem na rtech. Trochu blázen. Exhibicionista. Ona věčně se chichotající v hloučku kamarádek. Slečna z diskotéky. Jenom na oko. Ale tvořili ideální pár. Dva protipóly, který potřebovaly jeden druhýho. Ona mu rozmlouvala jeho šílený nápady a on jí vysvětlil, co to znamená žít. Byl extrémista. A ona se smála všem těm hloupostem, co vyváděl. Jakože třeba šplhal na balkón. Jen tak, aby ji viděl. A nechával jí každý ráno před domem růži. Růžovou, protože chtěl, aby měla nádhernej den. Koukali spolu na východ slunce na střeše paneláku. A shora se smáli lidem, co pospíchali do práce.
Romantika jako blázen. Milovala okamžiky strávený s ním. A on tvrdil, že i kdyby s ní byl celej život, pořád by jí neměl dost. Tak neuvěřitelně se snažil, aby s ním byla šťastná. A přitom ani nemusel. Jí stačil jeho úsměv, jemný rysy v obličeji a neskutečně krásný oči. A vědomí, že je jenom její.

Nejhorší je, když se váš princ promění zpátky v žabáka. A ta věc s polibkem prostě nefunguje.

Až jednou se jí celý to její domnělý štěstí sesypalo jako puzzle, když je vracíte zpátky do krabice. Viděla ho. A on viděl ji. A bez výčitek svědomí chladnokrevně dál hladil tu slečnu po tváři. A líbal ji. A šeptal jí do ucha ty strašný nesmysly. Ponížená a zrazená se nezmohla ani na křik. Chtěla mu toho tolik říct, napadaly ji tisíce vulgárních výrazů, který by proti němu mohla použít. Ale mluvit nemohla. A rozbrečela se až potom. O samotě. Aby on neviděl, jak moc jí ublížil. A aby slečna nevěděla, že vážně vyhrála.
Chtěl to napravit. Vážně se snažil. Tisíce omluv, a dvě růže před v chodem. Romantik? Jenže jí stejně ubližoval dál. Oceán slibů a moře přísah. Úplně k ničemu. Při nejbližší příležitosti jí zase zasadil ránu přímo do srdce. A ona málem vykrvácela.

Zůstává nevěra pořád ještě nevěrou, když se vám přítel přizná a všechno vám přesně popíše?

Odpustíte. Znovu. Jako ona. Jenomže se stejně každým dnem přesvědčujete o tom, že promiskuita je skutečná nemoc. Neléčitelná.
Zase ho vidí s jinou slečnou. Svoji životní lásku po boku modrooký blondýny. Ironie. A po večerech přemýšlí, kolik polavních nemocí od toho svýho prince na bílým koni asi tak chytla. A stejně není schopná se ho vzdát. Existuje nějaký neviditelný pouto, který ji nutí být neustále v jeho těsné blízkosti. Nemůže se od něj vzdálit. Musí být pořád poblíž. Jinak umírá. Uvadá. Tak jako kdysi ty růžový růže, co už je přestal nechávat před vchodem.

Když se smíchá naivita s hloupostí, vznikne taková jedna naivní brusinka, co líbá žáby na potkání.

Svět je divný místo. A lidi jsou snad ještě divnější. Odpouštíme věci, který bychom neměli tolerovat ani v nejmenším. Podvádíme se navzájem, a přitom píšeme romány o vznešený a čistý lásce. Odsuzujeme věci, který vídáme ve filmech, ale přitom se sami chováme úplně stejně. Pácháme pomalou sebevraždu, protože jednoho krásnýho dne zjistíme, že nás všechny ty koplikovaný vztahy kolem nás zabily. Vracíme se k lidem, který bychom měli nenávidět. Nemůžeme si pomoct. Můžeme milovat člověka, kterej nám tisíckrát ublížil, zlomil nám srde na milion dílku, lhal nám. Proč? Protože jsme prostě jenom lidi. Bohužel, bohudík. A ona je navíc ještě NAIVNÍ BRUSINKA.
Má ji omotanou kolem prstu. Přesně ví, že může udělat, co bude chtít. A stačí jenom jeden pitomej telefonát. Náznak toho pocitu, co mívala, když byl jenom s ní; pocitu, že je výjimečná, že ji má někdo rád, že někomu patří.
Bojí se, že ještě za pět, deset, dvacet let bude čekat na ten důvěrně známej zvuk vyzvánění, který má vyhrazený jenom pro něj, že bude rozechvěle otevírat každou zprávu od něj. Je to začarovanej kruh, ze kterýho není úniku. Je jedna z mnoha. A každá je víc.