Jak jsme si říkali...

Jsem sama. Vzpomínám. Ne úmyslně. Objevuješ se přede mnou jako živý, skoro jako bych se tě mohla dotknout, ale když natáhnu ruku, dotknu se jen černočerné tmy. Vidím nás, mě a tebe jak se držíme za ruce. Mě a tebe ve společném smíchu. Mě a tebe u rybníku, jak se ti sluníčko opíralo do bledých tváří a odráželo se ti od vlasů. Ty a já, pár metrů od sebe, datlující zprávy a čekající na odpověď. Vidím nás, jak sedíme vedle sebe a nenápadně se o sebe opíráme koleny. Jak jsi mě hladil po tváři. Jak jsi sliboval, že si mě vezmeš a já nikdy nic nechtěla víc. Jak jsi mi psal básničky, když jsem měla jednu ze svých nocí, kdy jsem nemohla spát. Na tvoje rozčilování se nade mnou. Jak jsme se povídali, jaký by to bylo. Jak jsme si povídali o politice, o školách, o naší škole, o učitelích, o tvé rodině, o mé rodině, o lásce, o česku, o tobě, o mě.


Jak jsme si nikdy neřekli, jestli to stojí za víc.