Láska jen pro vyvolené

Vše začalo deštivého dne kdy jsem se narodil byla středa a rodiče jeli do porodnice. Máma měla porodní bolesti a táta byl vystrašený. Ikdyž pršelo a byla škaredá bouřka pro mě to byla chvíle kdy přijdu na tento svět a připadal jsem si v té chvíli jako vyvolený, který má to štěstí narodit se na tomto světě. Přišla ta chvíle na kterou jsem celou tu dobu čekal. Poté co jsem se narodil mi rodiče dali jméno Jiří po dědečkovi.
Čas strašně letí roky plynou jako dny. Ani se nenaděju a už mi je 6 a půl let a jdu poprvé do školky. Je to neobvyklé jít do školky v tolika letech, ale měl jsem problémy s vyslovováním háčků. První den ve školce byl užasný nemohl jsem se nabažit toho neznámého pocitu zřejmně to byl pocit že někam patřím, ale moc dlouho ten pocit nevydržel. Dělal jsem pořád nějaké rošťárny a proto jsem nebyl moc oblíbený. Uplynul rok a naši rodiče se začali rozvádět. Nechápal jsem proč je to snad kvůli mě? A nebo protože jsem zlobil a nebo zase rozbil nějakou hračku? Jednou v noci zamnou táta přišel a zeptal se mě s kým bych chtěl žít a já jsem mu odpověděl že bych chtěl žít s oběma. Táta nato nic neřekl a mlčky odešel. Den poté se odstěhoval pořád jsem to nemohl pochopit. V té době jsem se zařekl pokuď se ožením tak nikdy svou ženu neopustím a chci sní zestárnout.
Uplynul rok, teď už mi je 7 a půl let a stojím před základní školou. Ten den jsem stál na schodech před školními dveřmi poprvé a viděl jsem jak moji potenciální spolužaci vstupují těmi dveřmi se svými milujícími rodičemi a jak každá maminka řekla: „Mám tě ráda a užij si svůj první den ve škole, jsem na tebe pišná.“ chtěl jsem aby mi to máma řekla také, ale neřekla a když odcházela řekla pouze „Měj se pěkně.“. V té chvili jsem si vlastně uvědomil, že jsem snad nikdy neslyšel "Mám tě ráda" a nebo "To se ti povedlo jsem na tebe pyšná" a v tu chvíli mě to zabolelo u srdce.
Najednou jsem byl v páté třídě. Skoro se všemi jsem ve třídě vycházel zadobře. Na učitele jsem sice pořád měl nějaké přitroublé otázky a nebo vtípky a proto jsem velmi často dostával poznámky za "Nevhodné chování v hodině." já jsem to bral spíše jako zábavu a byl jsem rád když se tomu ostatní smály. Bohužel byl skoro čas se rozloučit s mými spolužaky, protože tato škola byla pouze do páté třídy. Před koncem školního roku jsme jeli na školní výlet, ale to jsem ještě netušil co mě tam čeká. Na výletě jsem jednou šel na záchod a zaslechl jsem své kamarády jak říkají "Ten Jirka je největší blbec a ještě si tolik let myslí že jsem jeho kamarádi" následoval jizlyvý smích. V ten den jsem se změnil a uzavřel do sebe.
Když jsem šel poprvé do nové 6 třídy viděl jsem i ty vystrašené prvňáčky, ale také jejich mámy a zase jsem slyšel to "Mám tě ráda" a zase mi zamrazilo u srdce. První den jsem byl takový tichý, zamlklý a měl jsem i vztek že mi nikdo nikdy neřekl "Mám tě rád". Za dalších pár dní jsem poznal že v téhle třídě budou Ti nejlepší spolužáky které mužu mít. Bylo nás pouze 6 kluků a tak převažovala nadvláda holek v počtu 17.
6 třída uplynula a už jsem chodil do 7 třídy. Měli jsem zrovna dílny a vyráběli jsme stojánek na propisky a tužky v podobě ježka. Měl jsem to hotové mezi prvními a učitel mi dal za jedna. Když jsem šel domů doufal jsem že se konečně dočkám pochvaly typu "Jsem na tebe pyšná máš to moc hezké". Ale když jsem přišel domů a ukázal můj výtvor mámě řekla pouze "Dobrý, to jsi vážně dělal ty?", ten tón jakým to řekla byl jako by si myslela že jsem to nedělal já. Zeptal jsem se znovu "A co nato říkáš?" a máma odpověděla "No máš to pěkný.", ale bylo to z donucení abych jí dal už pokoj. Potom jsem jel za tátou k němu do bytu a ten mi řekl v podstatě to samé. Druhý den jsem se naštval a před školou jsem svůj pracně vytvořený výtvor hodil do jezírka před školou.
A byl tu 8 ročník základní školy. Letos jsem se přidal do party kluků, kteří kouří trávu a mají spoustu přátel. Myslel jsem si že tak najdu holku která by semnou chodila. Držel jsem poprvé joint v ruce a kamarádi říkali až to vdechneš musíš to držet v sobě. A tak jsem to udělal! Ale jakmile jsem to vtáhl do plic zakuckal jsem se. Ale po pár pokusech jsem se to naučil. A cítil jsem strašně šťastně. Ale zanedlouho jsem přišel nato že kouření není dobrá volba jak si najít holku. Já bych přeci taky nechtěl aby moje holka kouřila trávu. Tak jsem stím přestal.
Poslední školní rok na základní škole právě nastal. Měl jsem radost že půjdu na střední školu, ale taky jsem byl zklamaný že už možná nenajdu takovou partu vynikajících spolužáků. Hlásil jsem se na IT obor. Když mi domů přišel dopis ze střední školy byl jsem nadšený. A když jsem se dozvědel že mě přijaly moje radost ze dvojnásobila. Už zbývalo jen pár dní do konce školního roku. Už jsme se neučily a v hodinách jsme hrály karty. Poslední den tu je. Rozdává se vysvědčení a poté se odchází domů. Ani jsem se zatím moc neloučil, protože měl být rozlučák. Za pár dní jsme se tedy sešly na chatě bohužel ne v plném počtu. Kolem 5 lidí nedorazilo. A poté jsem litoval že jsem se snimi nerozloučil. Rozlučák byl perfektní a druhý den jsme ráno grilovali a potom jsme odjeli domů.
Prázdniny utekly jako voda a byl tu můj první den na střední. Po pár dnech jsem ale zpanikařil a přestoupil na jinou školu a tak to pokračovalo ještě jednou. Takže jsem dohromady vystřídal 3 školy za dva roky. Bylo to tím že jsem se bál nových lidí. A přál si abych byl zase v 6 třídě.
Když jsem toto psal byla opět deštivá sobota a zrovna jsem se vrátil z kavárny kde jsem měl sraz se svou dobrou kamrádkou kterou znám už více jak 8 let. Byli jsem spolužáci od 6 třídy v té době jsme byli kamarádi, ale potom pro mě začala znamenat mnohem víc. Nikdy předtím jsem jí neřekl mám tě rád, líbíš se mi a dnes jsem to také neudělal a zase jsme odešli jako kamarádi. Když jsem přišel domů máma si ani nevšimla že jsem smutný. Zavřel jsem se u sebe v pokoji a začal jsem sepisovat svůj dosavadní býdný život bez kousku lásky a něhy. Sedím tu a přemýšlím jak starý vlastně jsem na občance mám že mi je 18 let, ale uvnitř sebe se cítím jako starý zlomený muž, který nikdy nepoznal lásku ani polibek. Proto si myslím že láska je pro vyvolené a já bohužel to štěstí být vyvolený nemám. Kdybych napsal že doufám že jednou najdu dívku svých snů tak by to byla lež. Už jsem tu naději ztratil dávno jako jsem ztratil naději že uslyším větu mám tě rád ať už by to bylo od kohokoliv. A teď už jen dokáži každou noc přemýšlet proč jsem se vůbec narodil a nebo proč jsem se nemohl narodit do nějaké hezké rodiny a mít krásný život? Chci toho tolik? Pořád ty samé otázky dokola. Jsem jako myš uvězněná v kleci s malým domečkem a kolem na běhání které představuje moje nekonečné hledání lásky.