Smíření...

Tenkrát jsem se bála...Tenkrát jsem věděla,že až za měsíc odejde,bude to pro mne strašné,zvláštní.
Odešel. Bylo to takové. Avšak ne tak strašné, jak jsem se bála. Dokonce jsem se i usmívala. Šla jsem do školy s takovým zvláštním pocitem vnitřního klidu, smíření. I tak mi ho ale všechno připomínalo. Každá třída, každá chodba, každý roh, za kterým se kdy objevil...Vše. Snažila jsem se na to nemyslet, nevšímat si toho. Co jiného mi taky zbývalo,když jsem věděla, že už to tak nikdy nebude? Nesnažili byste se o to samé? Myslím, že ano. Vzpírat se osudu? Zbytečnost. Smířit se s ním? Nejpoklidnější cesta k dalším zítřkům. Bylo mi o něco líp. Dokonce bych řekla, že to na mně bylo poznat. Ale tu vnitřní bolest, smutek, nostalgii,no říkejte si tomu jak chcete, nikdo neviděl. Avšak už to nebylo tak velké.
Přes prázky, kdy jsem nenavštěvovala tu budovu, mi bylo fajn. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si ani nevzpomněla, ale vzpomněla jsem si jen občas. A to pouze s takovým tím pocitem "co bylo,bylo...vzpomínky zůstanou...nic víc to nebude". Byla jsem už v té fázi vnitřího poklidu, smíření. Znáte ten pocit? Víte,že s tím už nic nenaděláte a že rozčilovat se, smutnit, apod.nemá cenu...A tak se zklidníte, chvíli to ve vás hlodá,ale pak přeci jen usoudíte, že to tak prostě je, být má a bude...Tak něco takového jsem usoudila taky...Jenže...
Dneska, po prázkách, jsem do té budovy zavítala znovu. Najednou jsem zase viděla všechny ty rohy,okamžiky,naději...Vše,co mi ho připomínalo a připomíná...Navíc...Jsme o ročník výš,takže co dříve byla 3.B,je nyní 4.B...Takže když mluvíme o 4.B,každý ví,že je to loňská 3.B...Ale já si pod pojmem 4.B představím úplně jiné lidi...Další "věc", co mi jej připomíná. Ale to "poklidné smíření" v sobě pořád cítím...(Takže je to ještě dobré:D)...Jen ty vzpomínky hřejí a zároveň pálí. Jako oheň...Zahřeje,když je zima, ale když je jej moc, může pálet. Mě tyhle vzpomínky hřejí, protože i přesto,že ta doba byla v podstatě na nic,jsem ji měla ráda. Zároveň mě však pálí, protože všechno je teď jinak...Ale vím, že se to zlepší. Časem. Třeba se to dokonce úplně vytratí...Časem vše opravdu vypadá jinak. Myslím, že to mi může potvrdit každej. Ano, jsou věci, které mohou bolet pořád, ale i tak je to postupem času lepší, i kdyby jen proto, že už od těch věcí uplynula nějaká doba...A časem na věci budeme vzpomínat jinak...Lépe a s větším klidem. Popř. vůbec...
A musíme se dívat dopředu. I když to není lehké, pořád je to lepší než se ohlížet dozadu, do minulosti, vzpomínat a smutnit, zatímco přítomnost, nám kvůli tomu uteče...Problém je, že se to líp píše než vykonává...Ale to vám asi nemusím vykládat, to ví každý ze svých vlastních zkušeností.

"Je zbytečné čekat na někoho, o kom víme, že nikdy nepřijde...Vysvětlete to prosím mému srdci!"