Dva a půl roku ...

Je to jako stát uprostřed temného lesa a nevědět, kde je sever a kde jih. Je to jako být na rozbouřeném moři a něvědět, kde vyjde a kde zajde Slunce. Je to jako vidět duhu, ale nevědět, kde končí. Měla bych spoustu přirovnání k mému nynějšímu stavu. Rozhodla jsem se pro něco, co možná sama ani nechci. Ale já vím, že to musí být. Ptáš se ? Musí ? Ano, přes to všechno! Přes naší touhu, co nás k sobě táhne. Neptaříme k sobě.. ptáš se proč ? Protože když jsi ztracen v lese - máš kompas a ten ti správný směr ukáže. Když jsi na rozbouřeném moři - světlo Ti vždy ukáže, kde zajde a kde naopak vyjde Slunce. A když vidíš duhu ?? Můžeš doběhnout i nakonec světa a víš, že nikde nekončí. Všechny věci mají svůj důvod, všechno má svůj smysl, svůj řád, všechno má své východisko. Jen náš vztah bohužel nic takového nemá. Mrzí mi to, ale nemáme čím najít si cestu z toho všeho ven - protože pro nás žádné východisko neexistuje. Ale navždy Tě budu zbožňovat lásko! Děkuji Ti za všechna prožitá dobrodružství a teď pojďme každý sám zažít svoje vlastní...