9. výročí

Oproti nám oválek utažený v pase shodil své druhé břicho, a tak letos máme deváté výročí vztahu.

Oslava začala vlastně už u Gabkina a Štěpiny rybími hody. Co Zuzčiny ruce dokážou udělat z vodních pokladů, dá se nazvat rybími básněmi: škvarky, marokánky, jednohubky, pomazánky, guláš, rolky… no, prostě neskutečná rybí hostina!

Když jsme se dokázali odtrhnout od mňamek ze stolu v Sušici a narvat svá přejezená těla do obleku a šatů, a já zvládla nadpřirozený úkol chůze na podpatcích po kočičích hlavách, cesta autobusem do nedaleké vesnice Velhartice započala naše plesání. Gabkin hned na začátku jízdy všechny naléval „literem“, nebo-li modrým alkoholem Curacao naředěným tonikem. Odmítla jsem. Stačí mi modrá v duši, v žaludku jsem necítila jakoukoliv potřebu ji pozřít. Dlouho nezůstal „prázdný“ (tenhle pojem je v tyto dny jaksi nepatřičný) Na stůl v sále jsme vybalili všechny možné pochutiny, my s Pavlem jsme je utápěli červeným deštěm vína. Poctivě nabrané kalorie jsme poctivě potili na parketu.

Náš každý ples začíná mojí nesmělou otázkou: „Co to hrají? Umím to?“ A Pavel každoročně trpělivě odpovídá: „To je rumba, to Ti moc nejde.“ Nebo „To je polka, tu nemám rád.“ Nebo „To je jive, do toho se zase dostaneš.“ A dál čekáme na můj oblíbený valčík, při kterém se ze dřeva mého těla rodí princezna v levandulových šatech.
Nikdy nepochopím, ve kterých tanečních dali Pavlovi řidičák pro čtyři nohy na kluzkém parketě. Tedy – vlastně pro dvě nohy a dva provazy, které se občas do sebe nebo do nich zamotají, a Pavel při tom ještě dokáže vytáčet zatáčky kolem opilých tanečníků a vytvářet dálnici pro taneční rozkvět nás dvou. Ovšem, to se musím nejdřív dochechtat, protože, když mě přestanou poslouchat nohy, tak dnes už se za to nestydím a půl tance se prostě prořehtám sama sobě. Já osobně místo Pavlovy řidičské pozornosti prožívám téměř úplné oslepnutí – při tancování vidím jen samé barevné šmouhy. Docela by mě zajímalo, jakou rychlostí se po parketu pohybujeme, a jestli Pavel dodržuje všechny značky loktů ostatních v provozu tance.

Tentokrát ples skončil nejkrásněji ze všech z těch devíti let. Eroticky jsem Pavlovi dala levou ruku na rameno a sjela níž a níž… Uchopil mě a začal náš taneční film smyslného objímání v rytmu jivů, otáček, ohýbání mého stárnoucího těla hlavou k parketu, líbání… Sen, ze kterého jsem se nechtěla probudit.

Blížila se však třetí hodina ranní a autobus nemilosrdně čekal, až se trefíme do dveří. Opustili jsme rybářský ples, někteří obtěžkáni Jobovými dary z tomboly – např. Milan pytlem zrní, jeho rybářský synek kaprem a další kamarádi dvěma obrovskými koláči, kterým se snažili zmenšit fasádu kreditní kartou. Později pochopili, že si tu mohou půjčit nůž. My jsme byli šťastní za nulovou výhru. Naše první oslava devítky končí mými bolavými chodidly v Pavlově klíně v autobuse cestou zpět do Sušice na přelomu sobotní a nedělní noci, šup do spacáků, neděle bude chtít také své – cesta zpátky do Prahy, návštěva Pavlovy maminky, nákup pro hladové krky dětí, volejbal, příprava do práce…

Druhá a závěrečná oslava devátého výročí začala v pondělí na konci pracovní doby v 17:30h v mé kanceláři. Zrovna jsem si něco říkala s kolegyní, když se otevřely dveře a vstoupila zabalená kytka v papíru s Pavlem. Mám ráda všechny květiny, Pavel mi však nejraději dává červené růže. Dnes pravil: „Změna. Vybral jsem Ti barvu k pleti. Krásné výročí, miláčku!“ Políbil mě a vyndal zelené růže. S kolegyní jsme se rozesmály. Mám ráda jeho vtipy! Letos jsem totiž na zahradě zasadila tři barvy gladiol, a ta zelená byla vážně nejkrásnější. Líbila se i Pavlovi, a tak chtěl zůstat v letošním trendu našich pěstitelských úspěchů.

Další překvapení nás čekalo u objednaného stolu v nové pizzerii Coloseum u metra I.P.Pavlova. Slevenka 1+1 zdarma předurčila naši večeři k výročí právě zde. Jsme Češi, ne? A aby ta sleva nebyla zadarmo, šli jsme do dražších jídel. Pavel si dal tradičně steak a já obří krevety, příloha pro oba – gratinované brambory. Netušili jsme, že po zkušenostech v jiných restauracích, kde jsem jedla krevety obalované, v těstíčku, v koktejlu, mi zde přinesou talíř s očičkama. Byl to docela slušný šok, když mi přinesli talíř za 250,- Kč a na něm byly gratinované brambory ve velikosti balíčku kapesníků, minimiska ve velikosti dvou malých zápalek se zeleninou (mimochodem, vešel se tam jeden dílek rajčete, dvě kolečka okurky a troška nějakých lístků, asi špenátu), a dvě CELÉ krevety! Nevěřícně jsem koukala do jejich očí, nožiček, ocásků, a netušila, co s tím. Zkusila jsem si kousek odkrojit a žvýkala to i s krunýřem, či v čem to krevety chodí obléknuté. Tvrdou část jsem vyplivla, nešla rozkousat. Odvážně jsem vzala příbor a začala tohle divné zvíře operovat. Maso k najezení jsem hledala marně. To, co jsem dokázala vypárat, by směle mohlo být celým, celičkým jedním soustem v ceně 99,50 Kč. Dražší maso k večeři, kdy žaludek je jen chuťově polechtán, si vskutku neumím představit. V hlavě hospodyně a matky, tedy, v mé hlavě, mi přeskakovala vzpomínková dokumentace mého vaření a počtu porcí, kolik jsem schopna za tu cena udělat. Ne počet soust, ale porcí, které nasytí celou naši šestičlennou rodinu!
Dobře, dobře! Rádi se díváme na Polreicha, tak máme i my za sebou zkušenost vysoké gastronomie. Vše okolo bylo super – vynikající víno, latte s karamelovým sirupem, mascarpone, ovocný salát, prostředí, přístup číšníků i závěrečné placení. Vše bylo na vysoké úrovni. Slevu, která nebyla zadarmo, jsme si řádně vychutnali do poslední chuťové buňky. Jeli jsme spokojeně domů. Otevřeli jsme si naše standardní hrubší a cenově vítané víno. Z lednice jsme vyndali zelný salát a naložený hermelín z Globusu. Doplnili jsme své žaludky do výše ostatních hodnot slavnostního večera, jak se pro českého člověka sluší, a spokojeně relaxovali u tradičního nicotného televizního programu. Zvládli jsme to. Zvládli jsme další oslavu výročí našeho vztahu. Zvládli a přežili.

Ale vážně – bylo to vskutku nádherné a romantické! Jen, jen když se na to podívám jakousi naší společnou částí vědomí, připadá mi spousta prožitých okamžiků vtipných a v našem lidském pojetí až komických. A to vlastně na našem vztahu miluju :-)