Hanba mého srdce

Sedí naproti mně a nepřítomně se usmívá. O čemsi mi zapáleně vypráví, ale já ho neposlouchám. Mé uši zachytily v šumném prostředí téhle podřadné restaurace neznámý zvuk. Melodii. A mé srdce se okamžitě rozbuší palčivou bolestí.
Byla to právě tato píseň, která hrála, když jsi mě pozval k sobě domů. Jednou jedinkrát. Jen jednou jsi mi dal najevo, že o mně víš. Cloumala mnou tak mocná touha, že jsem nemohla mluvit, hýbat se, nic. Třásla jsem se, jen když jsi na mě pohlédl. Tvé nádherné oči a v nich se zračil... chtíč. Čistý animální pud. V ten moment jsem to nevnímala, ale později mě mnohokrát zabolelo, když jsem si na ten výraz vzpomněla. Chtěla jsem vidět něco jiného.
Chtěl jsi mě tolik jako já tebe. Věděla jsem to. A pak šlo všechno ráz na ráz. Dali jsme průchod své vášni, která nás oba pohltila. Bylo to dravé, bylo to smyslné... a já to potřebovala. Potřebovala jsem tě stejně jako vzduch, který dýchám. Možná víc.
Tu noc jsem zjistila, že bez tebe nemůžu žít. Tys byl ale očividně jiného názoru. Ráno jsi mě vyprovodil a nepadlo mezi námi jediné slovo. Tolik jsem ti toho chtěla říct a jsem si jistá, že to na mně bylo znít.
Věnoval jsi mi poslední nerozluštitelný pohled, než ses otočil a odešel. A v ten okamžik se mé srdce zlomilo.
Najednou si uvědomím, že můj přítel naproti mně přestal mluvit. Zamrkám a s menšími potížemi opět se vrátit do reality na něho zaostřím.
„Ty mě neposloucháš,“ vyčte mi ublíženě.
„Ale ne, poslouchám,“ snažím se znít přesvědčivě a zároveň dostat tvou neodbytnou tvář z hlavy.
Sklopí oči a povzdychne si. „Tak jo. Jdeme.“ Zaplatí tu chabou útratu, kterou jsme tu dnes udělali, a zvedne se od stolu. Mlčky ho následuji. Má píseň už skončila a já se přistihnu, že mám slzy na krajíčku. Úspěšně je zatlačím zpátky a vyjdeme ven z lokálu.
Co se to se mnou děje... Co jsi mi to provedl? Nikdy předtím jsem nepoznala tak silný cit, nikdy se ve mně nerozhořela větší vášeň než s tebou... Nikdy mě láska tolik nebolela. A tohle? To už není láska. To je utrpení.
Cestou autem se dívám z okna. On na mě sice párkrát promluví, ale já mu pokaždé jenom odseknu. Nesmí vidět mou bolest. Naštěstí se mi ji podaří udusit na snesitelnou míru.
U něj doma si chvíli povídáme nad sklenkou červeného vína (teď nemám na výběr a musím být přívětivá), než si přisedne blíž ke mně a začne mě lákat. Otálím jen chvíli.
Potřebuji přestat přemýšlet, alespoň na pár okamžiků se od tebe potřebuji oprostit. A tohle je nejlepší způsob.
Ovšem tentokrát mi není přáno. Do reality se mi promítají divoké fantazie, vidím tě znova před sebou jako tenkrát... Už skoro nevím, co je skutečnost. Hladíš mě jeho rukama, vidím tě v jeho očích, jeho rty – všude po mém těle – jsou tvé...
Ztrácím se v tom živém snu a v duchu nadávám na svou poblouzněnou mysl, na své srdce, které mě do tohohle dostalo, i na svůj mizerný mozek, že s tím nedokáže nic udělat...
A je mi hanba. Stydím se, protože ten chudák nade mnou si myslí, že se tak dívám na něho, že to jemu v extázi zatínám do zad nehty...
Jenže já vidím jenom tebe. Patří ti moje tělo i duše. Navěky. A za to se nikdy nepřestanu stydět.