chtěla bych vědět....
chtěla bych vědět....
Anotace: prostě chtěla, no:(
Všichni ji známe...je to ten nepopsatelný pocit stavu zamilovanosti....
Nohama pořád na zemi, ale lítáme ve hvězdách..
Buší nám srdce jak splašené jen při pohledu na ní/něho...
Jen při doteku nás přepadá pocit nespoutané vášně...
Cítíme, že milujeme nade vše, ale stejně se najdou okamžiky, kdy se to prohlubuje a nás to překvapuje..
Překvapuje, čeho jsem pro lásku schopni...máme pocit, že bez toho člověka nemůžeme být ani na 5 minut...rozloučení se protahuje na desitky minut a nám to svírá žaludek...Pak příjde ta chvíle, kdy se opět spatříme a je to naprostá nirvana. Nechápeme, jak jsem bez ní/ho mohli celou dobu být...Slibujeme nemožné a v tu danou chvíli to tak cítíme...
A pak se něco zlomí...
Snažíme se zachranit střípky z té pomyslné dokonalosti...Jsou to hádky a usmiřování, hádky a usmiřování...Věříme, že to všechno bude jako dřív...omezujeme se jeden pro druhého...vše pro záchranu...a zase opětné hádky a usmiřování, hádky a usmiřování...
Pomalu nám dochází, že už to není jako dřív...
Kde se poděly ty sliby, které jsem předtím mysleli tak vážně? Kde je ta prvotní zamilovanost v naších očích??Kam se podělo těch 20 smsek denně či hodinové telefonování??Proč už se nepřekvapíme malými dárky?
Proč jsem to všechno brali tak samozřejmě????????
Láska upadá a nás to ničí...
Jsme jak lvi v kleci...tak bezmocní a plní hněvu...Tak rádi bychom něco udělali, ale co se dá dělat?? Když přece jenom něco změníme, změní se to napořád??
Rozchod...
Tohle slovo tak strašně bolí...nepřípouštíme si ho do poslední chvíle...věříme, že se to dá ještě změnit...že se najde nějaká cesta, skulinka, kouzlo či zázrak...Jsme tak bláhoví a plní naděje...
Chodíme jak tělo bez duše...kde se poděla ta jiskra z očí??
Chceme být neviditelní a bez jakýkoliv pocitů a bolesti...Kam se schovaly slova: Chci s tebou být navždy?? Tohle nám vhání slzy do očí...
A tak ráda bych chtěla vědět, proč se láska vytrácí...a kam??
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk
Dobrá úvaha. Si myslím,že se zaměňují pojmy a dojmy. Ta fascinace partnerem/kou, ačkoliv ten druhý/há s tím nemá nic společného, opravdu uvolňuje spoustu energie, se kterou se musí něco udělat - například investovat do partnera/ky.
No ale vzhledem k tomu,že toto je už samo o sobě podfuk - sebeklam (v partnerovi/partnere vidím někoho kým není), tak když dojde k vystřízlivění,že parner/ka se nechová tak, jak si jej představuji (z principu ani nemůže a pro zachování zdraví ani nesmí), tak přichází zmatení,panika a propad do nejstabilnějšího psychického stavu, které je napotvoru u většiny populace ještě na úrovni dětství. No to pak člověk utěče nebo provede nějakou kravinu...jako by mu bylo 10let třeba :)
Mimochodem toto je scénář, který se objevuje i v pohádkách, natolik je tvá otázka už známá,že se dostala i do pohádek a mýtů... třeba Amor a Psyché (tento příklad ale nekončí rozchodem,ale pokračuje, na jehož konci psýché získává nesmrtelnost-což je jeden z pohledů na cíl lásky).
Takže spíše by otázka měla znít ne proč a kam se láska vytrácí,ale: Kde je prostor pro lásku?
03.02.2011 16:34:00 | dead-head