zase jen proud myšlenek

Je divný sedět u stolu a dívat se na fotku. Fotku nás dvou, někdy ze zimy, byli jsme tam šťastní. Byli, takhle zamilovaně ses na mě dlouho díval a já ti to oplácela. Žili jsme jen pro sebe a doufali, věřili v budoucnost, v nás dva. Dva lidi, jež se milují celým svým srdcem a nic není důležitějšího než úsměv a zářicí oči toho druhého, objetí, polibek, milování... Jste si jisti, že jste pro sebe jako stvořeni, ale vždy přijde Problém. Ten kazič vztahů, ten Šťourálek v myšlenkách , který ti dává najevo, že takhle už nejsi spokojen. Najednou Vám začne chybět samota, ta kterou jste dřív nenáviděli. Už nemilujete tak jako před vteřinou, minutou, hodinou, dnem... Záleží na tom, jak dlouho to ve vás sídlí a nabírá na síle, která vám nalhává něco, čemu se dá lehce uvěřit. Už to není láska dvou, ale jen jednoho a pro druhého už jen povinnost nebo zvyk. Povinnost nesnášíme a zvyk vede ke stereotypu, ze kterého všichni raději utíkají. Výsledkem toho je konec tisíce ,,nekonečných,, lásek denně po celém světě. Zajímalo by mě jestli to k něčemu vede... Co je tím pravým smyslem rozchodu? Najít si někoho jiného, kde se bude opakovat zase to samé?! Je to pořád dokolečka. Je to kolotoč do kterého vstoupíte šťastní a plní smutku nemůžete ven, protože není kudy. Dobrovolně trpíme, pláčeme, lámeme si navzájem srdce. Jen abychom ten úžasný pocit, pocit zamilovanosti, růžových brýlí a naděje mohli prožívat znovu a znovu... Skončí to někdy?