Bylo nebylo... Má první zamilovanost...

Znala jsem ho tři měsíce, tři krásné měsíce v mém životě. Den se vlekl za dnem a já přemýšlela, nemohla se vyznat sama v sobě, cítila vnitřní napětí. Čekala na další ráno, zda se rozjasní display na mobilu a přiroste symbol obálky, na každé úterý kdy byla jistota, že ho uvidím, na cestu ve vlaku, ve kterém jsem doufala, že pojede… Bylo to období, kdy se má nálada neustále měnila, uměla jsem se smát jak sluníčko od ucha k uchu, nebo taky z podmračených víček přihlížet svému nudnému okolí, které jsem odsunula na další kolej. Upla jsem se k učení, byla to jediná věc, kdy jsem si zvládla oprostit hlavu od něj, výsledky také podle toho vypadaly, nejlepší vysvědčení za poslední čtyři roky…
V mém vysněném protějšku jsem se nevyznala, a to bylo na tom to vzrušující, neviděla jsem mu do hlavy, uchvacovalo mě však, že umí naslouchat a také mluvit. Byl to gentleman i drsňák, prostě byl pro mě formou toho, co si ženatá může na chlapovi přát… Jeho pohled na svět byl podobný mému, možná až příliš.
Každé úterý když jsem nasedala do vlaku, jsem jen s úsměvem přihlížela jeho vzdalující se siluetě a přemýšlela, co bude dál, kdy ho zase uvidím. Budoucnost jsem si bála, nekreslila jsem si ji. Žila jsem z úterý na úterý a bylo mi fajn. Můj svět dostal růžový nádech a já si ho užívala. Všechny lidské útrapy šly najednou bokem, já byla středem vesmíru já a moje pocity. Upínala jsem se k úterkům a div nepočítala dny. Úterky byly pro mě něco, jako pro pracujícího víkend. Dobíjel mě ten pocit z mého nitra. Jela jsem na nepopsatelný druh benzínu, jiný považuje za závislost kafe, čokoládu, mě poháněla nepopsatelná síla. Začal se přetvářet můj vnitřní svět, změnila jsem své vnitřní hodnoty, doteď nevím, zda k lepšímu či horšímu. Chvílemi jsem si připadala tak bezstarostně, lehce… Až jsem se bála, kdy přijde tvrdý pád. A ono nic, den plynul za dnem, na obloze se mohla mračit kupa mraků a já ve většině případů viděla rozzářené slunce. Lidé kolem si všimnou změny. Nazývají to pubertálním poblázněním a podobně… Ale co z nich? Moc jsem se nezamýšlela nad jejich názory, bylo mi to fuk. Já jsem je nepotřebovala. Střed jsem byla já a mé starosti. Zní to sobecky, až teď když to píšu… Ale co mít věčně hlavu plnou jiných lidí, zaobírat se jimi a pomáhat jim…? Pomohou pak oni mně? Taky mám právo na světě si vybojovat své štěstí, ten poslední puclík aby skládačka byla konečně komplet… Možná mám černou duši, část si nikdy nechce připustit, že to lze. Mít prostě to dokonalé štěstí, a umět si ho užít. Ten červík co pořád klove, že vše se během okamžiku změní. Život to tak zařídí a ze snů zůstanou jen slzy…
Ale i ten červík, co tak často provrtává mou důvěru na svět, byl v této chvíli potlačen a já prostě žila. S nějakým cílem a odhodláním. Bylo to fajn, bylo to krásné. Lidský život stojí za to. Proč si člověk stojící na mostě s myšlenkou, že skočí dolů nevybaví tyto chvíle…? Nemá je? Možná nemá… Ale pokud ano, má, proč mu to nezabrání ve skoku? Co pak to není dostatečný důvod, proč žít…?