Tenkrát..

První propletení našich prstů, ten neopakovatelný pocit, kdy slova byla zbytečná..
Ta první nesmělá, letmá pusa. Pusa, jež se nám hluboce vryla do paměti.
Slyšet to kouzelné slůvko z tvých rtů a zkoumat, jak ti při tom září z očí nevinnost, upřímnost, stydlivost, láska (?)…
Nekonečné procházky s dlouhými záchvaty smíchu. Tenkrát to všechno patřilo jen nám. Nikdo jiný pro nás v tu chvíli neexistoval. Nic, jen my, naše sny.
Zněl jsi tak tajemně, když jsi vyprávěl.
Voněla ti košile, kterou sis brával, abys mě zaujal. Voněl jsi tak moc, že už jsem si nepřála citít žádnou jinou vůni, jen tu tvou.
Hlas se ti chvěl a oči plnily slzami, když jsme se loučili. Objímali jsme se, nekonečně dlouho.. Tiskl jsi mne na svou hruď, jako bys nikdy nechtěl dopustit, abych tě opustila.
Nikdy jsi neodešel bez dlouhého pohledu do očí doprovázeným slovy M***** T*.
Utíral jsi slzy neštěstí. Utíral? Tys je chytal do rukou a proměňoval je ve střípky naděje.
Každičkou minutu jsi mi říkal, jak moc mě máš rád. Usmíval ses. Hladil mě ve vlasech, po tvářích. Já ti ležela v náruči a byla v sedmém nebi.

A teď?? ………
Je třeba vážit si momentů plných lásky.Protože… nic netrvá věčně…