Šeptal..

Šeptal, aby zůstala.
Její tělo chtělo, strašně moc chtělo, ale její mysl jí to nedovolila.
Nemohla dále setrvávat na místě, které jí přinášelo tolik rozpolcení.
Rozhodla se utéct, jako již tolikrát za svůj život…..
Cítila se zmatená.
Chtěla utéct někam hodně daleko.
Zapomenout, ale zároveň si pamatovat všechno co se té noci stalo…
Nevěděla kdo je, co se stalo, že zapomněla.
Láska. Nenávist, touha. Zmatenost.
A po sté se cítila tolik ztracená…..
Jako ty hvězdy na nebi, které ačkoliv zářili každý den, byly tak osamělé.
Daleko od měsíce, který by je měl ochraňovat…..
A najednou byla sama…..
Tak sama, až si uvědomila, že přesně tohle nechtěla…..
Nechtěla být sama na té straně….
Tolik sama….
Ale byla na sebe až moc přísná, neboť vrátit se dřív pro ní znamenalo……
Co to jen znamenalo?
Odpuštění?
Vrátit se zpět do reality a dělat, že se nic nestalo?
Byla doma a bylo to jako, kdyby……
Jako kdyby vypnuli elektřinu a všichni šli spát…
Nikdo nic neřešil, nechal jí spát tak dlouho jak potřebovala…..
Jenže noci, bývají vražedné…..
Vzpomínky k ní chtěli mluvit, kdykoliv jí svět nechal být…
Kdykoliv se nemusela usmívat, a říkat všem, že je v pohodě….
Ne, nebyla……
Můžete vypnout elektřinu, můžete dělat, že neexistujete, ale stejně víte kde je chyba….
Ta chyba je ve vás…..
A vy si jí ponesete, tak daleko, kam vás jen vaše kroky zavedou….
A vaše svědomí možná časem přestane mluvit….
Časem se se vším smíříte, ale stejně si to ponesete…
Sebou…
A vaše vnitřní volání o pomoc, stejně slyšíte jen vy…..
Vy jste ti, co musí se sebou žít…
Ti, kteří si musí odpustit, a smířit se s tím……