Milovat, protože potřebuji nebo Potřebovat, protože miluji?

„Dávám duši a své tělo v sázky,
každé ráno vstávám a páchám zločiny z lásky.“


Potřeba mít někoho rád je pro člověka naprosto přirozená, bohužel to ale někdy trošku „nezvládneme“. Prvním zjištěním býva chorobná potřeba trávit s vyvolenou osobou co nejvíce času a vztek pokud to zrovna nelze. Výkyvy nálad, tak typické pro maniodepresivní psychozy. Od létání na růžovém obláčku po tvrdé pády na zem. Jak čas ubíhá, sami na sobě zjišťujeme, jak se měníme, ale co je horší, že vznikla jákási temná závislost. V tu chvíli pokud nejde vše podle plánu, začíná chvíle na vymýšlení únikových plánů. Schovávání, útěky, ignorování. Pevně zatnuté zuby, zmrzlé srdce a naděje, že děláme správnou věc. Ve finální fázi zjišťujeme, že tohle nelze dělat věčně, následuje velký výbuch, chvíle štěstí, že osoba je zpátky blízko nás a pak opět série maniodepresivních psychoz. Říká se tomu láska, a čím je láska nemožnější, vede cestou trnitější a odpornější, tím je silnější.
Potřebujeme, potřebujeme a strašně moc. Potřebujeme, protože milujeme. Ta potřeba je nejsilnější motivací ze všech, jako když se ráno vzbudí feťák a všechno ho nutí k tomu, aby si sehnal dávku. Stejně tak každé ráno vstává zamilovaný člověk a jeho jedinou motivací je, aby získal trochu svojí osobní návykové látky, kterou je osoba kterou miluje.
Dost často se takovouto obětí stane člověk, který po lásce vůbec netoužil, nehledal jí, přesně naopak naprosto odmítal, že se ho může toto naprosté pomatení všech smyslů týkat. Najednou je naprosto zmatený, motá se v bludném kruhu a netuší jak ven.
Jak často používáme fráze typu: Potřebuji lásku, potřebuju mít někoho rád. Ale zamilovaný člověk nepotřebuje potřebovat. Zamilovaný člověk již potřebuje, každou svou buňkou těla, která křičí pokud potřeba není vyslyšena. Žije ze dne na den a nejkrásnějším pocitem se stává vyslyšení oné potřeby.
Bohužel čím víc máme, tím víc chceme. Lidé mají v povaze jistou nenasytnost, pokud nám něco vyhovuje, líbí se nám, chceme to stále neomezeně, bez výhrad. Všechno má své velké „ale“. Kolikrát v životě, máme možnost potkat osobu, která bude mít stejně silnou závislost táhnoucí k nám? A i když se to stane, je tisíc okolností, které zabraňují tomu, aby tato potřeba dvou lidí, být spolu byla vyplněna. Bolest nezná hranic a máme pocit, že některé věci v životě prostě nemůžeme přežít. Potřeba není vyplněna. Upínáme se ke světlým okamžikům, ve kterých věříme, že máme šanci potřebu trvale naplnit a přestat se trápit. Stejně jako u maniodepresivní psychozy se fáze navrchulu zkracují a prodlužují fáze, na dně, fáze vyčerpání, stagnace. Potřeba není vyplněna.
A tedy nakonec, ano je pravda, že lidé velmi potřebují lásku. Více než cokoliv jiného. Ale zamilovaní lidé potřebují naplnění daleko víc. Kolik sebevražd je z nenaplněné nešťastné lásky...mnoho. Sebevraždy z potřeby toho, že chceme lásku neexistují.
Potřebuji, protože miluji. Potřebuji, protože jinak trpím.

„Ubližuje si, na tvář kreslí vrásky,
nemůže činit jinak, páchá jen zločiny z lásky...“