Miluj mě

Jsou dny, plné slunce, pokoje a radosti, dny plné slunce i když prší, to když jsi tu ty. Jen ty, pro mě, pro nás, pro svět.

Jsou dny, kdy slunce na obloze vyjde a ty -mé slunce- zajdeš. Dny, kdy se mé srdce půlí a tříští a neví, kde je. Vzpomíná na to, co nemohlo být, čemu stál v cestě sám život. Na to, co bylo potlačeno a pohřbeno hluboko v nitru, ne jednou, ne dvakrát.

Se zavřenými víčky přemýšlím a ty myšlenky už ani neodháním. Nechávám se unést zdánlivě minulostí, která ovšem není pouhopouhou vzpomínkou, ale je stále spoučástí reality, neboť to vše nosím v sobě já, každým dnem.
A čas to neodnesl. Čas to utlumil, uspal, avšak nyní, s bdělým já, si začínám uvědomovat podstatu a vážnost všech těch korálků poházených cestou.
Ty city, které nemůžu dát tobě, ani tobě, nechávám odplout v potůčcích slz. Za svítání, za stmívání, v hlučném městě, v korunách stromů. V potůčcích slz.

Ptám se dnes a denně, co je to mít rád, co je to milovat? Zda je to jen klamná iluze srdečních a myšlenkových pochodů v oné chvíli? Či zda to jsou nitky svazující lidi skutečně k sobě?
Kéž bych pochopila, poznala, prozřela. To bych pak mohla mít srdce pro tebe- pro toho jedinného, kterého jsem nechala vstoupit do mého života. Pak bych se nezraňovala a netrápila něčím, co bylo, mohlo nebo nemohlo být.

Mé slunce, než se najdu a pochopím podstatu lásky, o jedinné tě prosím, miluj mě. Do té doby budu šlapat ve svých kolejích, s víčky přivřenými milovat a to, co nosím v sobě, posílat na křídlech větru na tisíce mil..