Asertivní vlk

Slovo asertivní mám ráda. Vlastně nikdy nemám jasno, co konkrétně v kterých situacích znamená, ale myšlenka toho slova, je mým každodenním problémem. Co až můžu říct? Kdy hájím svá práva a kdy už druhým ubližuji? Kde je hranice mezi mou svobodou a svobodou druhého?
Svůj problém s asertivitou jsem se snažila řešit hraním sólo. Kdykoli bylo na výběr společně nebo každý sám a v principu bylo jedno, zda dohromady, nebo každý sám za sebe - měla jsem jasno. Pak ale přijdou chvíle, kdy zjistíte, že Vám to sólohráčství nic moc nedává, že vás to nebaví, že jste to vlastně chtěli jinak. Jsou věci, kterých sami o sobě nikdy nedosáhneme a pak přichází na řadu kompromis. Dlouhé diskuze jejichž výsledkem by měl být nažraný vlk a celá koza, ale často vlk zůstává hladov a koza smutná...

Pak kozu napadne, že vlk nebude tak hladový a zlý, když mu kousek sebe dá, začne kopytem a vlk si říká: "No lepší než nic, ale..." a koza si říká "Promiň, promiň jsem tak sobecká, tady máš celou levou zadní. I horolezcům přece stačí tři opěrné body." a vlk se mlsně oblízne, hodí křivý úsměv a hladově čeká dál. Koza si zakřivení jeho úst s nadějí vyloží jako úsměv. A říká si: "Vždyť on mě má tak rád, že mě bude na rukou nosit, bohatě mi pak pro obhospodaření naší společné domácnosti postačí přední tlapky a láskyplně předá vlkovi i svou druhou zadní hnátu. Vlk se nají, spokojeně usne a chrníc sní o stádu koz, jež se před ním krásně promenádují po pastvině. Z líbezného snu ho ale probudí jeho drahá koza, která svým tenkým hláskem říká: "Miláčku, přinesl bys mi trochu zelí?" a vlk rozespale otevře jedno oko a pak druhé a s hrůzou zjistí, že má doma místo krásné kozy zbědovanou ruinu. Asertivně se zamyslí a řekne si. "Mám já tohle zapotřebí?" sbalí svých pět švestek a hrdě odkráčí za svým snem - za loukou plnou krásných koz.