Zamilovaní se neumí rozcházet

Jako malý kosmonaut... Připadám si, jako bych létala v nějakém prostoru, sama, v tichu, v červených bačkorách. Myslím na vztahy, které netrvají věčně a nelze z nich vycouvat. Partner se vám oškliví, víte, že s ním už to není pohádka a přesto z toho ne a ne vycouvat. Člověk je příliš pohodlný, zná slovo lenost, zvyk ale nezná moc dobře pojem láska. Jak z toho ven, bez toho aniž byste ublížili člověku, kterého přece stále milujete? Milujete, chcete s ním být, trávíte s ním svůj čas, ale panebože kdyby... (nebyl takový a makový). Není lehké si uvědomit kam až to zachází, když žijete v idee, v harmonii s představou a hluše nasloucháte radám od cizích. Ach, ty červené bačkory, proč je stále mám když kolem je vše šedivé? Vyhlížím do dáli ze svého skafandru, nevšímám si že má loď odlétá. Zvednul se prach, vítr a bačkory nikdo nechytil. Uletěly za tou lodí. Čekat tu mám? Asi až další takový z jiné lodi vystoupí a podá mi vlněné ponožky, aby mě nohy nezábly... Ale proč jsem radši nechytila ty bačkory?