Dvě cesty

Vím že tě jednou musím ztratit. Vím, že mě jednou opustíš. Zatím však jen nevím kdy. Nechci tě ztratit. Možná to víš. Ale oba tušíme, že to nemůže vydržet navždy. Snažíme se o tom moc nemluvit. Ale vím, že se mě na to snažíš připravit. Mám strach se tě vzdát. Mám strach co bude dál. Vím, že máš taky strach. Že se mě taky nechceš vzdát. Ale oba víme, že půjdeme dál. Každý jinou cestou a sám.

Přemýšlím co udělat. Jestli nám to neusnadnit a neudělat to už teď. Poslední dobou o tom přemýšlím stále častěji.Mám strach, že s tebou promarním mládí. Že až mi dáš sbohem, tak zjistím, že jsi mě nikdy nemiloval a jen si se mnou hrál a využíval a já si kvůli tobě nic neužila.

Není dobré tak brzo se vázat.Ale asi vím proč to dělám. Protože o mě říkají že jsem děvka a že s nikým nevydržím a já už taková nechci být. Možná proto jsem se k tobě tak moc upla.Možná proto nechci jít a užívat si mládí. Ale co když mládí odejde pryč a zůstane jen malý opuštěný byt? Zůstane jen troska, odraz toho čím jsem kdysi bývala. Odraz neschopný někoho sbalit, odsouzený k samotě.

Říkám si, jestli by to nebylo pro nás oba lepší. Víš, mám na mysli se rozejít. Mám takový strach. Strach, že něco udělám a že to co udělám bude špatně. Mám strach očemkoliv rozhodovat abych toho později nemusela celý život litovat a říkat si, že jsem to neměla dělat.

Nevím co je horší. Zda něco udělat a zjistit, že je to špatně nebo neudělat nic a zjistit, že to vyjde stejně. Přemýšlela jsem zda udělat to rozhodnutí a jít hledat štěstí dál. Zda mám zase kluky střídat. Na jednu stranu cítím, že to takhle není správně a že bych měla víc žít dokud jsem mladá, že bych si prostě měla užít.Neměla bych se ještě vázat. Na tu druhou si ale říkám nač to měnit, když tě mám ráda a cítím, že tě dokáži milovat. Má to svá pro i proti, ale tak je to bohužel vždy. Vím, že když s tebou budu tak přijdu o všechnu tu novost co přináší další a další nový vztah. O to poznávání, ten pocit při prvním randění. O to krásné a čerstvé zamilování. Což vše mohlo by být pro.

Je tu však také proti. Pokud bych totiž chtěla tyto pocity, musela bych partnery stále měnit a to vážně nechci. Kdybych tak neučninila dopadlo by to nejspíš stejně. Protože každý vztah se vyvíjí a ty počáteční stavy netrvají nikdy věčně. A to je to proč se bojím o tebe přijít.

Říkám si totiž, že celá ta láska není o tom najít někoho bezchybného, nebo ho takovým vidět. Ale je o tom najít někoho jehož dokážete milovat i přes jeho chyby nebo právě kvůli nim. A vím, že ty jsi takový. Nevím však jestli je tu někdo takový další a proto tě nechci ztratit. Navíc jsi pro mě tak nějak jistým. Tak co dělat? Tak už někdo poradtě mi. Mám se ho vzdát nebo být s ním dál?