Můj vesmír

Ve snech se utápím a v tichu procitám.
Chybíš mi. Chybí mi tvé porozumění, chvíle, kdy mi vidíš do duše, aniž něco vyslovím.
Opouští mě snad láska? Nyní jsem níž, než bych si přála být.
Ten jeho pohled, plný smutného nepochopení se mi však vryl pod kůži a zanechal mě napospas sobě.
Chybí mi ta něha a hvězdy v očích, jimiž mi říkal princezno a choval mě v náručí, chvíle, kdy se naše duše spojily a byla to ta nejvzácnější síla vesmíru.
Často mě napadá, zda jsi to neměl být však ty nebo někdo jiný, komu dám své já.
Kéž by láska nebyla bolestí..