Kokot

"No ty si taky o něm říkala, že je kokot a pak si s ním chodila." řekl kamarád ze srandy.
Já se tomu zasmála, ale pak sem si uvědomila, že má vlastně pravdu...

Uvažuju nad tím proč sem s ním byla. Na něho sem měla pořád stejný názor..tak Proč?
Proč s ním, když jsem ho nemilovala? Když sem s ním nebyla šťastná, nebyla... "úplná"? Ale i přesto jsem se kvůli němu svým způsobem objetovala. Vstávala dřív, abych ho mohla překvapit na zastávce,když měl práci. Bránila sem ho před mýma rodičema.
Proč?
Opravdu jsem ho nemilovala.
Když mě podvedl, nebrečela sem. Nebyla sem naštvaná, ani zklamaná, ani smutná.
Jen sem jakoby najednou si uvědomila.... "To nejsem dobrá ani pro něj? Když už ne pro takovýho ... tak pro jakýho? Jakýho kluka si já zasloužím? Vždyť nejsem špatná. Ok, nejsem vtipná, mluvím na holku víc sprostěji, nejsem moc hezká, ale nejsem špatná."

Ale opravdu je toto pravda? Opravdu nejsem?
Jestli nejsem, tak proč mě tolik lidí podělalo?
Ztratila jsem víru v lidi.
Možná proto jsem byla s kokotem. Aby to od něj tak moc nebolelo.
Ale stejně.... stejně sem pro něj nebyla dost dobrá.
Ten pocit... ani pro něj. Ani pro něj!

Člověk si řekne:"Jo holka, taks holt měla smůlu na lidi. To my všichni."

Ten kamarád - hodnej, kamarádskej, srandovní kluk....to bych si dokázala představit..... ale on není kokot... ,,nebyla bych hodna".