Možná

Bolí to.
A bolí a bolí. Ani slova nestačej. V jednom okamžiku jsi šťastná a pak. Bum. Padáš a nevíš, kde je dno. A všichni kolem tebe tvrdí, že to čas zarazí. To přejde. To se vyléčí. Jenže, co když ne?
Co když on byl ten pravý. Ted jediný. A vy dva jste byli ten pár, který spolu měl zůstat napořád.
A tyhle myšlenky mě napadli pořád, když mi řekl, miluju tě, ale...
Nejdříve to bylo zvláštní. Ta nicota. To ticho, jakoby svět přestal existovat. Nic nemělo smysl. A kolem byla tma a ticho a zase tma. Byla jsem sama a nemohla jsem mluvit. Aspoň ne ústy. Jen moje oči zalitý slzami říkali světu, že něco není v pořádku. Jeho srdce už pro mě netlouklo. A to moje to bolelo. Myslela jsem, že už nejde dál žít. Že se svět zhroutil, že vše se zastavilo a já nedokážu dál rozjet svět. Že už nic nemá smysl.
Nic nemělo smysl. To bylo jasné. Protože jsem najednou přestala žít. Proplouvala jsem světem jako tělo bez duše. Moje myšlenky byli jen u něj. Ty místa, ty věci, vše mi ho připomínalo. A já se nemohla vzpamatovat.
Možná mají všichni pravdu. Čas to zahojí. Až se neuvidíme. Jenže, co když ho potkám a on povede za ruku jinou. Pak možná moje srdce pukne...a nebo se zahojí.