K jádru věci...

V mém světě se tento muž pohybuje již od roku 2006. Do této doby se toho mezi námi stalo opravdu mnoho.

Náš první pokus, pokud jde o partnerský vztah, byl dá se říci nevinný a skončil brzy. Nicméně, moje city se od té doby nijak nezměnily. V té době, když se na to podívám zpětně, byly ještě povrchní.
V roce 2008 jsme si však po dlouhé době dali druhou šanci. Ta? Ta dopadla po roce trvání přímo katastrofálně.
Milovala jsem ho, strašně moc. Jenže jsme si moc ublížili, opravdu moc, na to, abychom spolu mohli pokračovat v láskyplném vztahu.
Následovaly necelé dva roky naprostého ignoranství z jeho... a nakonec i z mé strany. Nicméně, mě to trápilo. Trápilo mě to natolik, že jsem se jednoho večera neudržela a vše mu řekla. Jak se cítím, co mi vadí, co mě trápí a že jeho ve svém životě potřebuju.
A teď konečně k jádru věci...
...
ON se mi vrátil do života - konečně - a já pochopila jedno .. totiž .. pořád ho miluji! Po tom všem, co se mezi námi stalo; po tom, jak se ke mně choval; já ho miluji! Vše jsem mu odpustila.
Stejně tak si jsem jistá tím, že být s ním už také nechci. Nemohla bych riskovat, že by náš vztah skončil stejně špatně nebo ještě hůř. To už by mě zničilo.
Potřebuji ale, aby měl místo v mém životě. Potřebuji ho mít nablízku. Chci ho mít nablízku.
Avšak, vydržím to? Jsem schopna žít s tím, že ho miluji, a přitom zůstat jeho kamarádkou? A je toho schopen on? Očividně jsem mu také hodně chyběla a je to pro něho těžké. Očividně ano! Zvládneme to tedy? Jsme schopni být přáteli a netoužit po sobě?
...
Časem se to pozná. Vždy chce všechno čas.