Očekávám vysvětlení, nebo tebe

Dívám se na soumrak a přemýšlím. Přemýšlím nad tebou, tvým smutným úsměvem při odmítání bez důvodu. Je těžké žít se smutkem a společníkem jménem Pláč. Budu se usmívat při procházení městem, při východu z domu, při koukání z okna a snít o tom, že uvidíš můj úsměv, který bude celou dobu jen pro tebe. Slunce už zašlo, ale já nemůžu usnout, protože hlavou se mi honí jen myšlenky na tebe a společné chvíle, které jsou teď minulostí. Přeji si, abys pochopil mé touhy, abys mi odpustil mou dotěrnost a vysvětlil mi, co vlastně mohu očekávat z tvé strany.
Sytě oranžové slunce ozařuje mou unavenou tvář, spočívající v závěji zlatých vlasů. Už zase se stmívá, naděje ze dne umírá a ty stále nepřicházíš. Vidět tak tvou siluetu tvarovanou zbytky slunce, vidět tvůj úsměv a tvé ruce cítit na svých, byla bych šťastná, možná bych i plakala, nebo se smála. Třeba bych se chvěla touhou, mráz mi běhal po těle, kapky potu by mi stékaly po zádech a v obličeji by se zračily vrásky starostí o tento okamžik. Jako starostlivá matka bych ho opečovávala, uschovala v paměti a nikdy nepustila. Kdybych viděla tvou siluetu ve vyhasínajícím, unaveném slunci, které dneškem přestalo zářit.