Teprve teď...

Znáte tento citát? Zní velmi podobně.
"Nejhorší je sedět vedle někoho, koho miluješ, letmo se ho dotýkat a přitom vědět, že s ním nemůžeš být."

Není to dlouho, co jsem vedle někoho, koho miluji už pár pátků, ležela. Ležela jsem vedle něho a toužila po tom, abych mohla spát v jeho náruči - zase.
A cítila jsem, jak mi rve srdce vědomí, že se to nemůže stát. Vážně jsem na vlastní kůži pocítila, jak strašně mi chybí. Rozklepala jsem se.
Dívala jsem se na něho, jak spí. Ztrácela se v něm.
A pak jsem si nějakým způsobem, ležíce vedle něho, vybavila ten citát. A teprve teď mi došlo, jaký kus pravdy v něm je. Je pravdivý.

Od té doby, když ho vidím.. ztrácím se v něm. V jeho očích. Někdy mám pocit, že je na tom dokonce stejně.
Když se na sebe podíváme, je to.. jako bychom spolu chtěli být, ale Něco nám v tom brání. Je to bolest, kterou jsme si způsobili. A tak spolu mluvíme. Díváme se na sebe, usmíváme se a.. mám ten dojem, jako bychom si lásku vyznávali očima. Ale nevyslovíme ji nahlas. Jenže.. je to asi dobře.
Ale.. co, když si to jen namlouvám? Vždyť to tak nemusí být. Třeba vidím jen to, co vidět chci.
Tápu....