Proč zrovna on?

To je zajímavá otázka, nad kterou přemýšlím v poslední době skoro každý den. Odpovědí je mnoho. Myslím, že bych o tom mohla napsat spousty slohových prací, které by vypovídaly o mých pocitech. Nebyla to tak úplně láska na první pohled, to rozhodně ne. Začal se mi líbit až po týdnu, až když jsem začal poznávat, jaký skutečně je.
Začala bych jeho vzhledem. Možná není krásný a není to model, ale pro mě je jednoduše nádherný. Jsem blázen z jeho nádherných hnědých očí, které na mě dokážou koukat, tak krásně, ale i tak nemilosrdně. Jeho hnědé vlasy, které tak ráda hladím. Mohla bych začít popisovat vše, ale není to přeci jen o vzhledu. Má v sobě něco, co mě neskutečně přitahuje, jen nedokážu přijít na to, co to vlastně je. Má snad v sobě to, co jsem se rozhodla za každou cenu najít? Tu jiskru, kterou potřebuji k zamilovanosti či k lásce? Možná, kdo ví.
Dále je tu jeho povaha. Má všechny předpoklady k ideálnímu partnerovi. Je hodný jako málokterý kluk, kterého znám. Je milý. Dokáže být velice vstřícný a snaží se, se všemi vycházet. Je věrný, tím jsem si naprosto jistá. Je to gentleman, který podrží dveře nebo vypůjčí mikinu. Je velice vtipný, má úžasný smysl pro humor. Je chápavý a obětavý. Má velkou výdrž a pevnou vůli. Nenechá se stáhnout k žádné hlouposti. Je přátelský a dokáže povzbudit. Mohla bych tu toho rozepsat více, ale bylo by to na dlouho.
Také jeho chyby. Asi se to zdá směšné, ale miluji i jeho chyby. Nikdo není bez chyb, nikdo není dokonalý. Je vztahovačný, někdy mi to leze na nervy, ale je to roztomilé. Neví, když má držet pusu, což je věčné téma našich hádek. Někdy bych ho za to zabila, ale je to hezké, když vidím, že on taky není tak dospělý, jak si myslí. Líbí se mi i jeho postoj k mladším holkám, podle něj jsou to puberťačky. Ačkoliv jsem mladší, nevadí mi to, je to pěkné, když vím, že se mnou i přesto mluví.
A pak je tu ta poslední věc, ta nejzvláštnější. Miluji na něm to, co na ostatních nemohu vystát. Dokáže mi odporovat, což ostatním netoleruji. Nejsem arogantní, jen nemám ráda, když něco není podle mě. Nebojí se, že když mi odporuje, že se k němu obrátím zády. Nepřileze zpátky s omluvou, ale čeká ji ode mě. Takto se ke mně v životě nikdo nechoval a když choval, nesnesla jsem to, tak proč na něm to obdivuji? Dokáže mi říct cokoliv, i když to nemyslí vážně a ví, že jsem schopná se urazit. Ale přesto to řekne. Vytáčí mě tím, jak neustále mění názory na jednu věc, ale i to mu toleruji.
A teď je otázkou: Je tohle láska? Ta láska, o které všichni mluví. Ten cit, který jsem pocítila až teď a vím, že bych za jeho opětování dala cokoliv na světě. Ale také bych vše dala za jeho štěstí, ačkoliv vím, že na úkor toho mého. Obětovala bych za toho kluka vše, co by bylo potřeba.