Vím, že vzpomínáš

Jsem si jistá, že sis myslel, že nikdy tvůj život nějak zásadně neovlivním, že sis myslel, že dokážeš zapomenout. Stejně tak jsem si jistá, že si to nikdy nedokázal.
Vím, že někdy o tom přemýšlíš, jaké by to bylo. Díváš se na mojí fotku a přemejšlíš, jestli jsem pořád taková, jaká sem byla. Jestli tě pořád chci. Jestli na tebe někdy myslím. Potom zavrtíš hlavou, párkrát si zanadáváš a jdeš napsat svojí holce, jak moc se ti stýská a jak moc jí miluješ. A přitom víš, že ti nikdy nedá to, co bych ti dala já. Víš, že jseš spokojenej a šťastnej, ale že to není to něco, co by tě naplnilo. Občas mě potkáš a snažíš se v sobě vyvolat vztek, ale už tam není nic, co by se vzteku podobalo, jen prázdno. Nevíš, co si máš myslet. Nikdy sis nemyslel, že by se tohle mohlo stát. Přeci si mě tolik nenáviděl. Přeci si mě tolik chtěl. Vždycky si mě nenáviděl proto, že si tohle věděl. Nenáviděl si to, že já vim přesně, co si myslíš. Nikdy sis nepřiznal, že si mě chtěl, třeba chceš. A já ti řekla, že ti to nikdy neuvěřim, dokud neuvidim v tvých očích, že to myslíš vážně. A víš co? Ještě nikdy ses na mě takhle nepodíval. Od tý doby, co všechno skončilo, z tebe vyprchalo to, co tě dělalo tebou samým. Možná si to ty, ale sám moc dobře víš, že líp ti bylo předtím.
Už dávno nemyslím na minulost. Ty jseš moje černá vzpomínka, moje včerejší "přehnala jsem to". Jen mě baví přemýšlet nad tím, že vím, že ty na to myslíš, že ty vzpomínáš.