Pláč

PLÁČ
Tvé oči jsou jako studánky. Čekám jen, kdy přijde bouřka a tvé oči se rozvodní na tisíce potůčků. Ano, teď uhodilo a právě hřmí. Z očí ti utíkají slzičky a ty přemýšlíš, kde se berou. Ptám se tě, proč pláčeš. Ale ty mlčíš a jako odpověď jsou mi další vodopády. Nevíš? Ale plakat pro nic je hřích. Já neříkám, že povinný je smích. Jen neplač, trhá mi to srdce. Prosím. A co teprve ten, pro koho pláčeš. Jistě není rád. Ale já to na tebe nepovím. Díváš se na mě uslzenýma očima, stíráš další slzy. Jen však položíš kapesník, už jsou tu další stružky. Bezmocně krčíš rameny a dostáváš ze sebe jen vzlyk. Je ti úzko, srdce tě bolí a přece nedokážeš říct, čím to je. Je to něco, kvůli čemu dokážeš i lhát. Je to láska. Přináší štěstí, ale jak jsi se právě přesvědčila, i bolest. S bolestí je spojen žal, se žalem pláč. A proto teď pláčeš a nejraději by jsi plakala stále. Ale každá bolest přebolí a ty si za čas uvědomíš, jak jsi byla pošetilá, že jsi plakala pro nic za nic. Časem poznáš, že i slzy mají svoji cenu.