Lásce z vlčího máku

Na poušti s ní by byl, za polárním kruhem pro ni by žil. Pro její jeden tajemný úsměv by vykoupil květinářství. Pro pouhý její pohled by přemluvil Slunce, aby zářilo i v noci. Tolik ji miloval, ale nemohl ji mít. Věděl to, nikdy se nebude smát pro něj, nikdy ho neobejme, když ho potká na ulici.
Stále ji cítil u sebe, v každé z nich z ní kousek byl. Ta měla její oči, ta ten krásný úsměv, ta další zase ten kouzelný pohled a lehkou chůzi. Dívka, jaké je to podivné stvoření, jedním slovem, ba i úsměvem, dokáže změnit člověku život, dokáže ublížit, ze dne na den odejít beze stopy, dokáže darovat, milovat bez důvodu.
Jen kdyby mu řekla, co chce, kdyby věděl, co pro ni má ještě udělat. Chtěl ji celou pro sebe na celý život, být s ní. Nechce jinou, i kdyby měla se usmívala stokrát lépe než ta jeho. Jednou přece musí pochopit, že žijí kvůli tomu, aby byli spolu, aby se vedle ní ráno probouzel, aby jí usušil slzy, až ji bude smutno.
Ach dívky, co vy můžete vědět o jejím hlasu, tom medovém tichém hlasu, žádná z vás takový nemá. Omlouvám se vám tisíckrát, ale já dýchám jen pro ni.
Ach lásko z vlčího máku, hledám Tě mezi všemi dál!