Rozpad

Přemýšlím, přemýšlím a neustále se sama sebe ptám, co to vlastně dělám, vždyť když jsem ti balila věci,abych ti je mohla předat,čichala jsem k nim s takovou intenzitou jako pes k háravý feně, přesto jsem se rozhodla tak,jak jsem se rozhodla. Žádné další výmluvy, žádné další pokusy. Jsem prostě klaun, co žongloval s míčky, jednou nahoře podruhý dole, ale nikdy mu to nešlo a trpělivost se stala krupicovou kaší z pohádky „Hrnečku, vař!“. Přetekla.
Myslím na to, že to bylo docela fajn, když jsi mě učil řídit, když jsme šli do kina nebo když jsme seděli v jednom člunu na Sázavě, ale teď se zdá, že už každý máme svou kánoi, kterou se necháme únašet po vlastním malém, docela maličkém soukromém moři. Nevím, někdy mám pocit, že budu nadosmrti trosečníkem, nikoho na můj ostrůvek nepustím, protože přece musí být vždy po mém a nepřipustím cizí názor. Ale já snad nemám xenofobii.Fakt ne.
Stojíš na druhém konci nástupiště. Jsi ještě docela blízko mě. Ale je tu spousta překážek. Přeskočit všechny ty lidi, co na stanici Muzeum čekají na vlak, přeskočit tu spoustu nesourodých věcí mezi námi. Kdybych mohla jen jedno, být přitulená k tobě a na nic ostatního nemyslet, hřálo by m tvoje psí teplo a cítila bych tvůj dech, vonící jako čerstvě vyprané prádlo. Jenže na pomyslné šňůře visí jen bílý šátek na znamení míru a loučení. Jó, loučení, těžká věc, zpívají lidoví písničkáři. Jenže topit se dále v našem bezrozměrném vztahu nemá cenu. Já nechci žít pod vodou, naopak, chci vidět sluníčko, cítit vítr na mých tvářích, ochutnat plody života, toho nejútrpnějšího a zároveň nejkrásnějšího, co nám bylo dáno.
Nevím, co budu teď dělat. Škola zmizela z mého obzoru. Možná mě potkáš v nějakém zapadlém baru, možná na ulici. Budu žebrat o kus lásky, ale nikdo se nade mnou nesmiluje. Nemá to cenu,nad takovou špinavou holkou, co jen bere.
Když tohle píšu, samozřejmě popíjím sklenici vína. Jak jinak otupit své smysly, necítit tu bolest, to rozhořčení, jak se jinak uklidnit, co dělat?Nevím, proč nejsem silnější. Asi jsem jedla málo polívčičky.
A tak se loučím NENAVIDĚNOU