zamyšlení

Ještě cítím na sobě tvé ruce, tvůj dech, který je neklidný a těžký. Je to jen chvíli, co jsi odešel. Mám pocit, že zůstalo mnoho nedořečeného, že spousta slov zanikla s příchodem prvních hvězd. Myslím, že se sám bojíš svých pocitů a bráníš se. Sama nevím, jestli to je dobré, sama nevím, co je pro nás pro oba nejlepší. Je mezi námi dvěma tolik rozdílů. Ale největší ze všeho je strach, že oba zas a znova narazíme a způsobíme si bolest. Nechceme se zamilovat, jednoduše si to zakazujeme. Přesto cítím, že nás něco pojí. Nechci si myslet, že to je pouhá přitažlivost našich těl, nechci ani, aby náš vztah, jestli se tomu tak dá říkat, byl založen na sexu. Říkám ti, že se radši nebudeme vídat, když se nechceš zamilovat, ale už jen pocit, že bych tě neměla vidět mě děsí. Děsí mě vše kolem tebe a zároveň neuvěřitelně přitahuje. Chtěla bych ti být blíž, chtěla bych, aby ses mi otevřel a ukázal mi tajná zákoutí tvé duše. Pořád mám však pocit, že toho chci moc. Asi bys mě vtáhl do toho víru a kolotoče tvého života a já bych ti jen ztěží stíhala. Vyvoláváš ve mně rozporuplné pocity. Mám tě plnou hlavu. Jsi všude. Přesto nesmím milovat. Ty rád riskuješ, tohle je však pro tebe asi to největší riziko.Znovu se zamilovat. Vím. Nechceš mi ublížit a já tobě. Ale co když si ublížíme tím, že spolu nebudeme? Je tady tolik otazníků, tolik… Říkám ti, že to chápu a mám na to stejný názor. Přesto někde uvnitř bych si přála, aby to bylo jinak. Toužím po lásce, té velké, té která ti dává sílu žít. Asi jsme na to podobně i když každý jinak. Ale necítím se sama. Mám tvé přátelství a ve tvých očích vidím všechna ta nevyslovená slova. Mám tě opravdu ráda.