K čemu je nám vlastně láska?!

Kouty zejí prázdnotou, z chodby táhne na mě, za okny tma, jako když zhasnete světlo, za stolem mrtvo, jen propiska si tam nečinně leží, jakoby nic. Já ležím v posteli, čekám na to sladké probuzení, co vysvobodí mě z mého trápení, co pomůže mi v mých problémech a předurčí jak se má můj život řídit dál. Ono ale nic. Dveře sotva pohnou se, ani to ne, pořád to samé stejné ticho, jen můj chladný dech, co neví osud svůj, slyšet je. Ta samota mě trápí, strach z ní mám, tak pomalu začínám přemýšlet, co se mnou bude, proč se tu zdržovat, na tomhle světě, mám. Trápí mě teď pořád to samé slovo, jak jen zní, nemohu si vzpomenout. Á už to vím, je to Láska… Ano, opravdu, láska, ta divná věc, co si svou dráhu osudu určuje sama, a nikdy a před ničím se nezastaví, přec jen by chtěla. Tak se ptám sám sebe, k čemu nám vlastně láska je? Proč trápit se s ní, proč ronit slzy, nač ničit srdíčko své? Každý odpověď těžko hledá, všichni se jí tak trochu bojíme, až řekne nám, že už nás nechce, že jsme pro ni stále ta samá píseň, co už tak dobře nezní. A vy si hned řeknete, a co já s tím, srdce své jsem ti dal, všechen svůj čas jsem ti obětoval. Vždycky jsem si opakoval, že za chvíli pouhou vedle Tebe, sáhl bych klidně do horoucích pekel, nebo bych pro Tebe snesl modré z nebe. Tys ale řekla, že ti to nestačí, že musíš mít víc. Když ale zjistíš že víc ti dát nemohu, jdeš klidně dál, jako by se nic nestalo. Jdeš klidně dál, hledat kus štěstí svého, protože bez něj, jak zdá se ti, žít se nedá, a žití tvé, by bylo dosti omezené. A já, já už pro tebe nestojím ani za kus grešle, nechala´s mě válet v bahně, jako kus železa, které už se ti nehodí, a nutně potřebuješ nové. Užuž jsem málem viděl nebe, užuž mi andělíčkové spěchali na pomoc, když tu náhle sáhla po mě pomocná ruka, která mi řekla: „Nezoufej, vždyť v malou naději, že se vše v dobré obrátí, doufat smíš…“.A ono opravdu, ruku mi nabídla sama Naděje! V tu chvíli jsem si řekl, že Láska bolí, že jen dokáže ničit, a za sebou pěknou paseku zanechat. Tak proč ji v tom podporovat, proč jí házet růžové lístečky k nohám, když vám ty vaše mžiku usekne, a náhle zmizí, ani slovem se nezmíní. Láska je jako procházka peklem. Kráčíte s ní, cítíte se nádherně, kolem vás je vše příjemné, nic vám už neschází. V tu chvíli jste se upsali ďáblovi, svou krví, že až vás láska omrzí, až vám ukáže zadní vrátka, že si pro vás čert přijde, a vy skončíte v pekle. A ono tak, přesně tak, jak jste sami nechtěli, se stane. Láska je pryč, ani sbohem neřekla, a vy jen cítíte, jak se vám prolamuje pevná půda pod nohama. Po chvíli klepání padáte, rovnou do pekla. Cestou dolů vidíte, co už peklo zmohlo, kolik hříšníku k sobě dostalo. Strach z toho máte, že skončíte stejně, nechcete to, i když víte, že je to pravda. V tu chvíli, přesně když dopadnete na dno, probudíte se z téhle noční můry a zjistíte že to byl jen pouhopouhý sen. Řeknete si: „Proč se mi to asi zdálo, a měl tenhle sen nějaký význam?“ Jen se otočíte, uvidíte na své ruce, kterou tak rádi píšete, malé tržné rány od nože. Vzpomenete si že v tom snu jste podepisovali svou vůli, vlastní krví. Ta myšlenka vás náhle tak překvapí, až vás v zádech zamrazí, a před očima se vám úplně zatemní. Najednou, v mžiku, v hlavě slyšíte něčí hlas. Ten hlas vám šeptá cosi o paměti, myslíc tím ten předešlý sen. Nakonec padne věta: „Láska je mocná, má své kouzlo, ale kdo jemu propadne, musí si umět najít cestu ven…“
Tak se vás ptám, k čemu je nám vlastně Láska, o níž všichni mluví, všichni se jí klaní a všichni se jí podbízejí, když stejně jednou, dříve nebo později, podlehnou a pak už možná ani nepřijde sama Naděje, aby se alespoň pokusila vám pomoci nebo jen ukázala cestu ven. Poté bude už jen na vás, zda se z toho snu probudíte nebo ten sen vejde ve skutečnost…