Ticho...

Ticho jen zrychlený tep jako by se odrážel od zdí. Jeden pár očí mhouří do tmy, pár slz co se ztrácí v polštáři. Smích co se zavrtává stále hlouběji až se konečně tělo sevře. Pocit marnosti proudící z úst tichými vzdechy. Hledá spasení, které ve snu nenachází a ve dne postrádá. V noci touží po tom co ráno proklíná. Mlčí. Ticho je vysvobozením. Otevřít ústa začne řvát. Odmítá přijmout smutek. Nevnímá. Jen ticho, obrana cti sama před sebou.CO udělala? Chtěla věřit, ale místo toho víru ztratila. Víru ve vše v co věřila.

,,Člověk jako já se nemůže zamilovat, protože než ten co se ho to týká uvěří, už to není pravda."

Tak nějak si to psal?

A jak si poznal kdy uvěřila? Není to pravda, lžeš…
Pro pár chvil věčné zatracení? To odmítám přijmout!
Nevnímám, mhouřím oči a slyším jen svůj zrychlený tep, když si vzpomenu na tvuj smích, na tvé hladké ruce, marnost mi vychází z úst kdykoli je otevřu. Předtím než se mi tělo sevře v křeči, než se pár slz snese na polštář a já konečně usnu. Ve snu tě hledám a když nacházím ráno se za to proklínám. Já jsem věřila, lžeš…