Jednou...

Až jednoho dne přijdu na to, kdo Ti serval křídla a strhnul Tě z nebe..

Snad budu vědět jak se zachovat. Tak čistá bytost jako Tty na zem nepatří, zároveň netušim, čím bych byla bez Tebe.

Kdo by při mě stál při každém kroku, kdo by mi byl v každé chvíli oporou, kdo by mě rozesmíval, o kom by se mi zdálo, kvůli komu bych zoufala....

Tvá vůně má v mé paměti stálé místo, to je to z čeho denně šílím. Když cítím tep Tvé horké krve, cítím se v bezpečí. Znám každý Tvůj pohled, ať znamená cokoliv.

A přece Tě nemůžu milovat...

Každý Tvůj pocit, slovo, cit, hněv, štěstí, víra, smutek, smích.. si moje já...

A přece Tě nemůžu milovat...

Ani si mi nevysvětlil proč. K čemu by mi to taky bylo? Pro klid v srdci? HA! Má být tohle vyznání? ne tohle je spíš žalozpěv... Pokus o smíření se s tou skutečností, že mi vždy budeš víc než kamarád, ale nikdy ne o tolik víc, kolik by si má temná skulina přála.

Až jednoho dne zjistim kdo Ti serval křídla....

Ttiše se rozpláču a mezi těmi černými slzami bude jedna jménem ,,víra"