Můra Nevěra

Lidé milují. To je všem známá věc.. a také chybují..
Když ale milují tak moc, jak říkají, proč dokáží být nevěrní?
Proč jsou schopní, tak strašně moc ublížit? Proč si neuvědomí ty zdrcující následky, ten ničivý uragán, který zboří vše, co jste vybudovali?
Možná si můžete teď myslet, že vlastně ani nevím, co to může způsobit, když píšu stále o lásce. Ale opak je pravdou..
Jednou, bylo to začátkem prosince, se u mě neslyšně vznesla můra a nešla zaplašit. Byla to noční můra jménem Nevěra! Vznášela se tiše kolem mě a pletla mi hlavu, namlouvala mi nevinnost zakázané chvilky, šeptala mi skutky, které prý nikomu neublíží.. A já ji poslechla. Nechala jsem můru, ať vede mé činy, mou řeč a mou mysl..
Proč mi ale neřekla, že mi na chvíli zamkla svědomí a opila mě tím hořkým vínem? Proč mi na těch několik minut umlčela srdce a nutila ho tiše trpět?
A… proč jsem nemávla rukou a neřekla jí: „Tak leť pryč, tady pro tebe není místo…“?
Copak jsem chtěla zkusit jaké to je, být zlou a špatnou; tou, co si hraje s city druhých? Proč? Ptám se sebe sama stále.. kdo mi dá odpověď? Nevím.. Nevím! NEVÍM!! Proklínám ty chvíle, proklínám ty minuty, proklínám tu můru a SEBE!
A pak.. po několika dnech, přiletěl motýl. Měl perleťová křídla a říkal si Upřímnost, jeho sestra byla nádherná „motýlka“.. Láska..
V tu chvíli jsem si naplno uvědomila, co jsem paktem s můrou provedla. A má Upřímnost mi našeptávala: „Řekni to svému drahému, s tím se mu nemůžeš podívat do očí, nechat se od něj líbat a poslouchat jeho vyznání, s tím nemůžeš žít!“
A tak jsem vše v slzách vyklopila. Vím už, že každé slovo se mu zabodávalo do srdce jako střep z rozbitého zrcadla Ledové královny. A mě to tak strašně bolelo.. V tom momentu jsem pochopila, jak strašně moc pro mě znamená jeho láska, on, každý polibek, pohled, pohlazení, dotek, slovo, myšlenka.. Došlo mi, že je konec. Bylo mi jasné, že jsem ztratila to, co jsem si neuvědomovala, že je mi tak drahé. Připadala jsem si jako zapomenutá shnilá cibule v zemi. Brečela jsem jako želva, co ztratí krunýř.. Tak bolestně jsem si uvědomovala, jak moc je pro mě důležitý. Prosila jsem o odpuštění jako zvadlá květina o vodu, plakala jsem jako dítě, kterému berou jeho milovanou hračku a před očima mu ji pálí.. a v koutku duše jsem z plných plic křičela, žadonila o druhou šanci a vyznávala mu své city..
A pak, jako bych si to uvědomila ještě v plnější síle, jako by se to přede mnou objevilo ještě v děsivějších rozměrech: Samota! Nicota! Slzy! Konec!
Zatmělo se mi před očima a vykřikla jsem: Prosím! Aspoň přátelství..
Kam se poděla ta můra? Kam se poděl motýl Štěstí? Kam Láska? A naše Budoucnost?
Všichni začali tiše umírat.. jen ten zatracený Smutek se vznášel kolem mě.. Létal mi kolem hlavy, bzučel mi kolem uší..
A pak, po několika hodinách, se na mě smutně podíval a řekl mi: „Můžou být dva, co se milují, přátelé?“
Koukala jsem na jeho ústa, fascinovaná pohybem jeho rtů a slovy, co z nich tiše vyšly..
Sním? ptala jsem se sama sebe..
A pak.. Láska, Štěstí a Budoucnost začali ožívat, pomale vzlétli a opatrně protahovali polámaná a pochroumaná křídla.
Vše šedé a černé rozkvetlo miliony barevných květů.. Hvězdy jakoby zářily jasněji. Měsíc jakoby hřál. Noc voněla. Světlušky tancovaly.

Teď s odstupem šťastných osmi měsíců, vím, že jsem za druhou šanci neskonale vděčná; vím, že ho miluji, každou minutou víc; vím, že jsem mu způsobila bolest a on mě má přesto rád; vím, že je pro mě to nejcennější na světě a že bych za něj dala život! A vím, že bych to už v životě neudělala! A vím, že si to budu ještě dlouho vyčítat!

Ta můra mě nedonutila podvést pouze jeho, ale i sebe; to, v co jsem věřila, podvedla jsem svou Lásku, toho křehkého motýla, který teď roste a sílí.

A můru Nevěru jsem nechala tiše sednout a hlasitě jsem ji zaplácla vším krásným a veškerou bolestí, kterou jsme prožili. Už nikdy víc!!!

DĚKUJU TI, MILÁČKU!!!