Jaká byla moje láska?

Ubohá. Nicotná. Postrádala svůj smysl. Bloumala po světě jak ztracený děcko. Zmatená. A kladla si na sebe přehnaný nároky. Tvářila se vážně a důležitě. A přece... měla jsem ji ráda. Byla křehká jak ranní rosa. Taky tak čistá a průzračná. A studila do nohou. Často o ní přemýšlím. O její něze, po které se mi občas zasteskne, když na kůži ucítím ledový dotyk samoty.
Přepadá mě nečekaně a jako správnej zbabělec zezadu. To nic, už jsem si zvykla. V jejich očích zrcadlil se celej můj svět. A příslib naivních dětských ideálů. Ty na nějakou chvíli opustily mne, stejně jako ona. Ztělesnění klamnýho pocitu vlastní rebélie. Navzdory všemu a všem. I mně samotné. Byla moje a přesto cizí. Letmý dotyk rtů na tváři cizince. Taková byla. Nevinná. A opravdovou blízkost nepoznala.
Tisící odlesk mýho já. Loučím se s ní těžce. I když vím, že musím. V mým životě měla svůj čas a svoje místo, jedno z prvních. A něco ze mě si vzala s sebou, něco mi sebrala… a tak zavřu oči a do hlavy vlije se mi zvláštní pocit smíření. To zas jednou láska odešla…