jít či stát?

znáte ten pocit, když vám písnička všechno připomene? a třeba je to i písnička, o které on nemá ani ponětí. písnička, jejíž text vás zaplete do pavučin lásky, prohry, zklamání, snů-těch krásných a naivních happy endů hollywoodu. tohle se mi děje, pokaždé! jako teď, poslouchám Far Away, bohužel nevíte, co pro mě ta písnička znamená, vždycky, když slyším její tony, naskočí mi husí kůže, a celé 3,58 min mám mrazení, takový zvláštní pocit, myslí na mě?? tak mě napadlo, co když mají určité písničky předat poselství určitým lidem...? v té mé se zpívá-never let me go! nikdy mě nenech jít... taky si to přeju, každým centimetrem své duše...jenže, my přece nežijeme v pohádkách. a i přesto, si stavíme nádherné vzdušné zámky, které krutou realitou spadlou na zem...roztříští se o betonové chodníky, nebo narazí do panelových zdí baráku... a přitom byly tak krásné, ty naše zámky. měly komnaty, krásné dveře a za nimi, byly hromady krásných snů. těch nejniternějších, ale i těch, které všichni znali. jen pár tonů, pár tesklivých anglických vět a celý den je v toskách depresivního zámku, kdysi tak krásného! znáte taky ten pocit?
určitě ano, v noci, kdy se naše podvědomí probouzí tajně si plníme sny, létáme, milujeme, a jsme s těmi, co jsme ztratili.... potom přijde ráno, a usměv vystřídá panika, kde jsem? co se stalo? jak je to možné? snad proto, mám chuť sáhnout po ostří....jít si jako už mnohokrát lehnout do horké vody a zkončit to trápení, jen jednou. a všechno by zkončilo! konec by byl procházení se v troskách toho velkolepého paláce, konec by byl slzám, smutku... začala by nová doba, doba prázdnoty! ale vždyť by to nebylo zas až tak odlyšné, umřít.... umřít, když už naše city umřely, nebo když si myslíme, že jsme ztratily veškerou náplň života.. taky jsem umřela. jenže smrt není vykoupením, je to začátek...