Blízko a přece vzdálený, nedosažitelný...

C´mone,
ani netušíš, co všechno ti chci říct. Teď, když můžu, samotnou mě nic nenapadá. Vím, že tu teď vedle mě nejsi (ostatně, kdyby jsi byl, neudělám nic z toho, co dělám nyní), a přece tě vidím, jak sedíš naproti mě a zlehka mě bereš za ruku, tak jak to umíš jen ty. Ten dotyk mne uklidňuje a říká: "...věř mi, neboj se, vnímám tě, můžeš mi všechno říct..." a já tomu věřím, vždycky se tak cítím, když uděláš tohle, nebo na mě promluvíš, povzbudivě se usměješ nebo třeba jen spiklenecky zamrkáš...

Právě jsi mi stiskl ruku, jako by jsi mne postrkoval, dívám se na tebe a celá se třesu, ruce mám ledové a žaludek stažený. Otevřu ústa, ale nakonec si jen povzdechnu a zase je zavřu. Upřeně se na mě díváš, stále mi tiskneš ruce a druhou rukou mne zlehka pohladíš po tváři, pohnu hlavou, dotknu se rty tvé teplé dlaně a ty ji radši položíš na mé rameno, které vzápětí krátce, avšak pevně, stiskneš, pak rychle stáhneš ruku zpět k sobě...

Zlehka zavrtím hlavou, pohlédnu do tvých tmavých klidných očí, ale zase sklopím pohled k zemi. Kousnu se do rtu, nechci ti to říct, ale zároveň toužím po tom, aby jsi to slyšel. Pak přeci jen začnu mluvit. Zprvu pomalu, trhaně a váhavě, brzy se ale rozmluvím a spustí se proud slov, vět a citů. Nejdřív jsem se snažila mluvit s úsměvem (přiznávám, poněkud křečovitým) a vnášet do slov vtip, ale časem se mi do nich vkrádá smutek a hlas se tak přes bezbarvý mění v zasmušilý a truchlivý.

Neříkám ti nic nového, že tě mám ráda, už ostatně víš. "Pamatuješ, jak jsem ti to napsala?", ptám se a ty jen mírně přikývneš. Ano, psala jsem ti tehdy, že pro mě znamenáš a asi vždycky budeš znamenat strašně moc. Ale proto, že vím, jak mě bereš, beru tě stejně - jako kamaráda. Je to stále pravda, vtrhl jsi mi do života a všechno převrátil naruby, nevím teď sama, co od sebe můžu čekat. Zůstal ve mě jen zlomek toho, jaká jsem bývala. Nevím, jestli ti mám být vděčná, nebo tě za to proklínat. Ano, pořád se k tobě chovám jako ke kamarádovi, beru tě tak, ale rozhodně k tobě totéž necítím. Už druhý rok. Druhý rok jsi tak strašně blízko a přeci tak vzdálený, nedosažitelný...

Je to jako by mezi námi byla skleněná přepážka, která mi nedovoluje dotknout se tě... Už tolikrát jsem zatoužila vzít kámen a rozbít to sklo, ale nikdy jsem to neudělala, nanejvýš jsem zdvihla malý kamínek a hodila ho proti sklu, ale on se jen odrazil a spadl zpět - jako když jsem ti řekla, že k tobě hodně cítím, ale beru tě jako kamaráda. Abych rozbila sklo, musela bych udělat víc. Snad políbit tě, říct ti "miluju tě"...

Mnohokrát jsem si umínila, že to udělám, zdvihla jsem velký kámen, napřáhla se, ale pak jsem si uvědomila, že nechci, že se bojím, že když to sklo rozbiju, zničím i to, co mám... Ano, cítím strach a ten strach je silnější než touha. Pokaždé, když jsem se rozpřáhla, uvědomila jsem si to a ruka mi zase klesla a kámen vypadl. Vždycky jsem se pak po tom skle sesunula k zemi, objala si kolena rozplakala se. Křišťálové slzy mi stékaly po tvářích a já nenáviděla sama sebe, svůj strach a svou neschopnost... A ty jsi jen stál za tím sklem a díval se na mě s tím výrazem, který jsem nikdy nepochopila...

A stejně je tomu i dnes. Sedím, mluvím a tvář zkropenou slzami schovávám do dlaní. Ty zase sedíš proti mě a jen se díváš, netuším, co si myslíš, jen vím, že ta přepážka je stále mezi námi. Zase to nestačilo. Snad by bylo potřeba aby jsi ty slzy viděl a aby jsi slyšel, co ti říkám... Chci zvednout hlavu a podívat se ti do očí, chci aby jsi viděl, jak trpím už druhý rok, chci aby jsi konečně viděl krůpěje slz na černých řasách, červené žilky v zarudlých očích a mou zmučenou tvář. Pomalu zvedám hlavu, ale pak se zarazím - co bude dál? co bude, když mě uvidíš a přepážka se rozletí? co mi pak zůstane? Do očí se mi nahrnou další slzy, ramena se roztřesou a hlava klesne zpět do dlaní. Už zase, zase se bojím, zase jsem to nedokázala a zase se nenávidím.

Slyším, jak jsi vzdychl. Nebo se mi to možná zdálo. Nebo jsem to byla já. Stoupám si, vyhýbám se tvému pohledu, otáčím se a odcházím. Cítím, že chvíli se díváš za mnou a pak odcházíš na druhou stranu. Jeden den končí, ale přijde další a další a vše se to bude opakovat stále dokola. Můj vlastní mozek se mi vysmívá a připomíná mi, že to nikdy nedokážu, ale někde v duchu mám ještě naději - ta přeci umírá jako poslední a já ještě neumřela. Ještě ne.

Pomalu se na tebe ještě jednou otáčím a říkám si že snad příště. Snad...
Odcházím a to -snad- se mezi námi pozvolna rozplývá a naplňuje vzduch jako kouř ze sfouknuté svíčky...