Kolik lidí ví...?

Když pročítám láskyplná vyznání a úvahy o lásce tady na Literu, je mi z toho celkem smutno. Tolik lidí popisuje krásy lásky, ale i tu černo černou smutnou ubrečenou lásku. Ano, i já jsem jedna z těch. Byla jsem jedna z těch, co si myslí, že láska nemůže skončit, že se všechno jen tak z nenadání nemůže obrátit, že se smích tak rychle nezmění v slzy.. Ale pak jsem dostala velkou ránu. Proklínala jsem vše kolem sebe, svět ztratil barvu a vše bylo tak všední, smutný.. A sem tam dokonce probleskla naděje..
A ve chvílích, kdy jsem ležela doma, brečela do polštáře a po nocích žalovala hvězdám a měsíci, mě napadlo: Kolik lidí si vlastně umí vážit lásky? Kolik lidí ví, jak ten druhý miluje? Kolik lidí ví, jak ten druhý trpí? Kolik lidí ví, čím se dá láska zabít a čím oživit?
I teď, když už bych zase měla dál prožívat svoji pohádku s láskou a bez slz, si stále pokládám tyhle otázky. Vždyť každá hádka lásce ubírá tolik potřebnou sílu a snad ji i zabíjí. A pak.. slzy, vztek, smutek, pocit viny, pocit opuštěnosti, strach, omluvy.. Proč? Ano, hádky jsou kořením toho zázraku, ale copak je dobré kořenit ji často? Vždyť.. pak to třeba může i pálit, jako rozžhavené železo – ale bohužel to není vášeň, nýbrž výstraha, že je něco v nepořádku.
Tak prosím, važte si všichni své lásky.. Přijít o ni TAK strašně moc bolí. Hýčkejte ji, opečovávejte ji a starejte se o ni třeba jako o nejvzácnější květinku.. vždyť tou vlastně je!

Láska, ta krásná láska..
Je místy zákeřná kráska,
Přesto bez ní nechcem být,
Přesto bez ní neumíme žít.

Nenahradí ji nic,
Ani zlatá vůně slunce,
Ani světlo svic,
Láska..pohádka bez konce..